Rozhovor Lucie Váchové s Jindřichem Lerchem při výstavě v rámci Gallery Weekend Prague 2017
(minirozhovor s Jindřichem Lerchem najdete zde)
(recenzi Lucie Váchové v souvislosti s výstavou "Všechno je jinak" najdete zde)
V Galerii Divadla Kámen jsi v loňském roce vystavil dva obrazy z cyklu Všechno je jinak. V rámci nynější výstavy pořádané jako součást Prague Gallery Weekend jsi na předešlý projekt navázal obsáhlejším výběrem, který uvádí velkoformátové plátno z cyklu Zahrad (2016). Celkově se dá říct, že tenhle projekt odráží aktuální polohu tvé práce, protože jsou tu především věci z posledních dvou let. Na začátku by bylo dobré zmínit také to, že ještě před rokem 2014 měla tvoje malba trochu jiný charakter, jenž se teď docela zásadně proměnil. Když bychom měli tvoji práci někam „zaškatulkovat“, bylo by vhodné zmínit gestickou nebo akční malbu využívající expresivní barevnost, gesto, spontánnost, práci založenou na experimentu s emocí a sloužící paralelně k vyjádření nálad. Můžeme ji vnímat i jako určitou formu terapie?
Řekl bych jako hledání nového výrazu nebo objevování. Někdy je to spíš tortura, i když i ta může být někdy terapií. Rád sleduji, jak člověk reaguje na vnější podněty, a jak se mění jeho projev a výraz. Tak například na základě toho, jak svítí slunce, udělám obraz, který je postaven především na tom, jak na mě působila sluneční energie při práci. Ale to si uvědomím až poté, co obraz namaluji, není to záměr.
Ráda bych ještě připomněla, že v počátcích tvorby ses víc zaměřoval na zachycení člověka a v souvislosti s tím většinou zmiňuješ vliv Borise Jirků, spojovaného zejména s novou figurací, u kterého jsi krátce studoval na UMPRUM. Typický je pro něj experiment s výraznou barvou a nové pojetí lidské postavy. Druhou a asi ještě důležitější osobností byl pro tebe ale Otakar Slavík, který posunul ztvárnění figury zase do trochu jiné polohy, hodně ji abstrahoval. Jeho práci u nás stále moc lidí nezná, k čemuž nepochybně přispěl jeho odchod do emigrace. K postupné rehabilitaci jeho tvorby docházelo až po revoluci.
Figura byla pro mě alfa a omega tvorby. Nic jiného mě tehdy moc nezajímalo, chodil jsem na UMPRUM k Borisovi Jirků na figurální kresbu, kde jsem se potřeboval podrobněji seznámit právě s možnostmi záznamu lidské postavy. Otakara Slavíka jsem měl rád. Jeho přístup k zachycení člověka byl ale jiný než u Jirků, v podstatě vytvářel sochu na plátně, bylo to pro něj velké téma a pořád svá plátna přemalovával, až se z nich stával jakýsi reliéf, obraz pak měl třeba 30 až 50 kg. Na začátku milénia měl velkou výstavu v Míčovně Pražského hradu, která nasměřovala moji další cestu. Později jsme se se Slavíkem spřátelili. (smajlík) Nikdy nezapomenu na jeho ironickou poznámku: ,,Ať děláš cokoli, vyprdni se na to.“ Nebo také rád vzpomínám na spolupráci s Michalem Singerem na skleněné mozaice poblíž Náměstí Bratří Synků nebo na nástěnné malbě na Břevnově v Gymnastické ulici. Byla to pro mě úžasná zkušenost.
Vystavovali jste někdy s Otakarem Slavíkem společně?
Ne, bohužel k tomu za jeho života nedošlo. Ale teď nedávno jsem dostal nabídku z divadla v Lounech, kde by měl mít Otakar Slavík retrospektivu v roce 2018. Vladimír Drápal Lábus mi nabídl, že by mě tam s ním uvedl. Lábus byl u mě v ateliéru, bavili jsme se o mojí práci, zajímalo ho, kdo mě inspiroval a tak. Je fajn, že mě Vladimír oslovil, spolu teď pracujeme ještě na dalších projektech.
Kdy tedy nastal obrat, proč ses posunul od figury ke gestické malbě?
Stále mě zajímá člověk, ale nesnažím se tolik zachytit formu, spíš usiluji o vystižení prožitku z malby. Proto jsem se v malbě přiklonil k tomuto způsobu práce. Přišlo to samozřejmě postupně, osměloval jsem se, stále jsem byl schopen dovolovat si víc a víc, pořád však musím pracovat s velkou pokorou. Jinak by to šlo jinam, než chci.
Takže ti vlastně vyhovuje, že je proces práce rychlý a dynamický? Máš nějakou speciální techniku?
Žádnou zvláštní techniku nemám. Maluji na zemi, maluji rukama, nohama, ale to je celkem běžné. Pracuji, dá se říci, v určitém transu, do kterého se musím vyladit, je to pro mě nutnost, abych byl schopen tvořit tak, jak chci. Ale jsem vždycky rád, když výsledkem není jen mé vlastní uspokojení a divák vycítí můj záměr. Pravda, někdy mě překvapí reakce, ale i to je přínosné (smajlík).
Někdo na facebooku komentoval tvůj akryl Pro tebe (2017) jako barevné šílenství a ty sám jsi ho nazval jako krocení šelmy. Přijde mi, že právě v něm je napětí opravdu kumulované. Čím dál tím víc se obracíš od zobrazení vnějšího světa k vnitřním prožitkům, je znát tvoje zaujetí vlastním průběhem vzniku díla. Naopak kontrastem expresivním plátnům můžou být menší formáty, na nichž se často objevuje určitý stylizovaný obrazec, téměř kaligrafický znak. Může se zdát, že jsou víc promyšlené, založené na znalosti teorií. Jako by tě inspirovala nějaká východní filozofie, jako se to objevovalo třeba u Jana Kotíka, který se filozofickými traktáty zabýval, což se následně promítalo i do jeho výtvarné práce. Jak je to se znakem u tebe?
Ano, zajímá mě východní filozofie, myšlenky Lao-c‘. V tvorbě to mám naopak, než je obyčejně zvykem, nejdřív totiž většinou udělám velké plátno a pak často na základě toho dělám menší věci, takže jsou opravdu daleko promyšlenější. Pro mě je nejdůležitější výraz, který dokážu vyjádřit nejlépe ve větší ploše, pracuji celým tělem. Pokud pak téma rozvinu, dělám menší studie, a pak ho dále zpracovávám.
Když je čas na tyhle subtilnější a cíleně promýšlené věci, které jsou citelně jiné, soustředěnější. Znamenají pro tebe určitý druh meditace nebo zklidnění, kdy nepotřebuješ nahromaděnou energii tolik dostávat ven?
Ano, tvorba je u mě především o emocích. A ty jsou pokaždé jiné. Třeba koncem minulého roku jsem dělal stále jen kresby. Líbilo se mi v té náladě, dobře mi to šlo a půl roku jsem pracoval jenom na kresbách.
Které tvoje cykly byly zlomové – tzn., že už se v nich začal znatelně projevovat příklon k abstrakci? Byla to série Ikon, jež představuje zajímavé propojení klasického náboženského obrazu a jeho poměrně nekonvenčního abstrahovaného pojetí? A jak na změnu tvé okolí reagovalo? Lidé často i v současnosti abstrakci vnímají trochu s nedůvěrou.
Opravdu hodně mě ovlivnila změna prostředí, volnost a prostor, kde dělám. To přispělo k dalšímu otevření cesty. Předtím jsem maloval ve sklepě, v bývalé prádelně. Teď mám ateliér pod střechou, v nádherném prostředí staré Prahy. Ikony byly jedny z prvních obrazů, které jsem tu maloval, a dá se říct, že se do nich otiskl i genius loci historického místa. Předcházely jim malinkaté obrázky s motivy křížů. Na některých těchto plátnech jsou také moje děti i manželka – to jsou moje ikony zachycující nejtěsnější vazby.
To je moc pěkná metafora – někoho, koho jsi vážíš, si povýšil na úroveň ikony.
Tak to je hezký závěr.:)
Jindřichu, díky za rozhovor.
Také děkuji, Lucie.
