Všechno je jinak
(důkladný rozhovor Lucie Váchové s Jindřichem Lerchem najdete zde)
(minirozhovor s Jindřichem Lerchem najdete zde)
Jindřich Lerch (1976) prošel krátce školením na UMPRUM a hlavně v počátcích jeho tvorby je ještě citelný vliv Borise Jirků, u kterého studoval v Praze figurální kresbu. Charakteristická expresivní barevnost ale může paralelně odkazovat i na vliv Otakara Slavíka, s jehož tvorbou se malíř setkal začátkem století. Živelnost děje, výrazné barvy a zejména zpočátku sarkasticky modelované postavy jsou typické například pro cyklus Rajská zahrada (2011), v němž Lerch redukoval lidskou figuru stejně jako okolní svět do „primitivních“ symbolů, které lze interpretovat jako vstupní kódy ke čtení všedních příběhů pražského sídliště.
Autor často využívá velkoformátová plátna umožňující přenášet pod povrch malířských záznamů esence fyzické a psychické aktivity nebo fragmenty prožívaného vzrušení. Protikladem dřívějších figurálních výjevů jsou novější abstraktní cykly, které odkazují nejen k přijetí postupů akční malby, ale díky nimž se náhodně vrstvené skvrny dostávají do kontrastu s čím dál tím častěji akceptovanou černou (cyklus Dark) nebo naopak slouží jako prostředek ke konstruování „biomorfních propletenců“, seskupovaných do prostupujících se barevných kompozic (Zahrady). Příklon k abstrahování, minimalizaci konkrétního tvaru i zářivě barevných ploch, téměř úplná absence lidské, mnohdy robustní postavy, stejně jako fascinace interakcí černé s bílou (Dialogy) naznačují hledání nových témat a metod.
Drobnější, výrazově subtilní akrylové série Ikon či Probuzení evokují potřebu důkladné introspekce vlastních pocitů a současně mohou naznačovat i prožívané stavy hlubšího rozjímání. Jejich součástí jsou jakési siluety poprsí světců, které se stávají téměř nečitelnými a jejich obrysy jsou stejně tak mlhavé jako naše představy o pravém smyslu ochranných obrazů, sekundárně však můžou odkazovat i k nezbytnosti prozkoumávat smysl vlastní existence.
Loňské kresby pojmenované Crossing, podobně jako ty nejnovější, jsou typické křehkostí a limitovanou barevností. Zdánlivá nahodilost čar, skvrn či znaků – jakýchsi „psaných gest“ připomíná postupy čínské tušové malby pracující s jednoduchostí a náznakem, zároveň mohou být i symboly pomyslných třecích ploch křížení a přerodů. V jedné části své práce tak malíř cíleně definuje vlastní pocity, kdežto v té druhé se vypořádává s instinktivní nezkrotností.
V Divadle Kámen pak vystavuje dvě ze svých posledních pláten nazvaných Všechno je jinak, na která spěšně vrství nervní temné tahy téměř překrývající barevné pozadí. Se spontánní netrpělivostí podává zprávu o svém momentálním rozpoložení a poodhaluje útržky zakoušených událostí. I když se jasné odstíny pod nánosy černé skoro ztrácí, stále jsou čitelné, jako by naznačovaly, že pod povrchem stále zůstává něco nevyřčeného a všechno může nakonec skončit úplně jinak.
Lucie Váchová v souvislosti s výstavou Všechno je jinak v Divadle Kámen na podzim 2016
