Rozhovor se členy umělecké skupiny Zaječí, z.s.
(informace o Krajině Zaječí najdete zde)
Herečka Zdeňka Brychtová (ZB) a performer Vladimir Benderski (VB) založili v roce 2021 uměleckou skupinu Zaječí, z.s. Zaměřují se na autorskou divadelně-hudební tvorbu, jejímž základem je zkoumání osobního i kolektivního nevědomí. Na otázky o metodách tvorby a o jejich první inscenaci Krajina Zaječí odpovídá spolu s nimi i herečka Lenka Chadimová (LCH).
Co je zajímavého na osobním a kolektivním nevědomí?
VB: Podle Junga je lidské kolektivní nevědomí tvořeno instinkty a archetypy. Jung považoval kolektivní nevědomí za základ a rámec nevědomí každé lidské mysli. Prapůvodní obrazy neboli archetypy patří k základní složce nevědomé mysli, nelze je vysvětlit jako osobní akvizice a společně vytvářejí psychickou vrstvu, která byla nazvána kolektivním nevědomím. Kolektivní nevědomí zahrnuje psychický život našich předků již od počátku věků. To znamená, že individuální vědomí je něco jiného než tabula rasa, a je ovlivněno tímhle dědictvím. Kolektivní nevědomí je šablona všech vědomých psychických jevů, disponuje vlivem a neustále se snaží vést všechny vědomé procesy zpět do vyrytých kolejí.
Když lidé procházejí procesem individualizace, odlučují se od kolektivního nevědomí a dospívají, vytvářejí si tzv. personu – což lze chápat jednoduše jako malou část kolektivní psychiky, kterou ztělesňují, vykonávají a ztotožňují se s ní. Slovo persona je vhodné, protože původně znamenalo masku, kterou nosí herec a která označuje jeho roli.
Jsme přesvědčeni, že opravdová poezie pochází právě z této hluboké vrstvy, z hlubin oceánu nevědomí a ne z ostrůvku vědomé mysli, proto nás zajímá jak osobní, tak i kolektivní nevědomí.
ZB: Mě osobně spíš poslední dobou zajímá psaní textů, scénářů. Když Vladimír přišel s prvními arteterapeutickými cvičeními, bylo to nesmírně příjemné. Pro mě do té doby neznámé. Prostě jsme si asi 2 hodiny kreslili, vystřihovali, popisovali, co na obrázcích vidíme. A texty, které z toho vylezly, byly až překvapivě kvalitní, inspirativní a výborně se s nimi dál pracovalo. Zapracovala jsem je do struktury (která se nějak sama nevědomě vyjevila) a vznikla kompilace autorských textů. Tento způsob tvorby, kdy scénář vzniká za pochodu a všichni na něm mají svůj osobně ,,něvědomý“ podíl, mě zajímá. Stejně tak mě zajímá zakomponovávání výsledků z těchto cvičení do předem napsaného hotového scénáře – což nás čeká v další plánované hře.
Proč takové metody zkoumání využívat ve scénické tvorbě?
ZB: Je to další z možností, jak se někam posunout. Ale ne náhodně, ale cíleně a vědomě s pomocí nevědomí. Už to je samo o sobě vzrušující. Nejen herecky, režijně, scénáristicky, ale hlavně lidsky, duševně, psychicky. Mám ráda, když věci mají přesah a nejsou samoúčelné.
VB: Osobní a kolektivní nevědomí se využívají ve všech druzích divadla. Většinou nevědomě. My zkoumáme obsah nevědomí každého z nás a také nás jako kolektivu pomocí metod arteterapie. Tyto obsahy a témata nám vyjevují, zviditelňují a zvědomují aktuální stav a zájem našich nevědomí, generují texty a obrazy, zviditelňují vztahy, jsou mostem ke kolektivnímu nevědomí diváků a všech účastníků divadelního rituálu.
Z jakých arteterapeutických metod vychází inscenace Krajina Zaječí?
VB: Z metody kreslení a následné společné transformace obrázků do podoby snového textu.
ZB: Obecně jde o jednoduché kreativní činnosti, jejichž výsledky nejsou ani dobře, ani špatně. Prostě jsou. A pro dospělého člověka, který nemá na nic čas, je to úžasná možnost být aspoň chvíli stoprocentně sám se sebou a se svým pravým já. Jako malé dítě.
Jaké výsledky zkoumání se dostavily po první zkušenosti v inscenaci Krajina Zaječí?
ZB: Cvičení pro inscenaci Krajina Zaječí se z 5 herců zúčastnily jen 2 herečky. Vše bylo v začátcích, teprve jsme oťukávali možnosti. V dalším projektu už chceme cíleně zapojit všechny. Slibujeme si od toho, že to danou skupinu propojí na jiné úrovni, než je zvykem. Pro herce to může být zajímavá zkušenost a zase jiný způsob tvorby, který má tendence otevírat nová nečekaná zákoutí a přitom se uvolnit a užít si to. Alespoň tedy tu přípravnou a hledající fázi :-)
VB: Pracovali jsme jako kolektiv. Tento kolektivní pocit jsem cítil od samého počátku. Dostavil se a ustálil zvláštní druh humoru. Zvláštní a osobitá scénografie. Zajímavá dramaturgie slova, hudby a pohybu. Obrazová působivost, a to za dost omezených možností.
V čem je zkoumání osobního a kolektivního nevědomí pro herce (tvůrce) inspirující a obohacující? A může být i zavádějící, případně škodlivé?
LCH: Pro mě osobně to bylo naprosto obohacující a myslím, že každá hra by měla být tímto způsobem zahajovaná. Do určité míry se tento způsob přípravy opravdu dá použít do jakékoli hry. Hlavně mě to bavilo. Nehledala jsem v tom nic složitého, ale pokud člověka něco baví, vždycky z toho něco vyleze. Myslím, že zábava nemusí být vždycky plytká věc, pro zábavu jsme se v podstatě narodili. Rozhodně to dalo podklad pro vznik většiny textů i symbolů, scénografie, pojetí nebo směřování některých rolí. A mně jako herci to určitě NĚCO dalo, aniž bych si to uvědomovala a byla teď schopná to nějak definovat.
VB: Zkoumání kolektivního nevědomí skrze tvůrčí proces je cestou k objevení neznámých a nevědomých krajin a zákoutí, je cestou k sebepoznání a intuitivní tvorbě. Je to proces vyjevení a zvědomění skrytých částí mysli. Je to způsob, jak bez nátlaku a s lehkostí hry vynést na světlo skryté obrazy a jak dát iracionálnímu, nečekanému a nepředvídatelnému se objevit v tvorbě.
ZB: Cokoli abstraktního, intuitivního, nevědomého je úžasné pro rozvoj člověka jako takového. Přenést to a komunikovat divákům je však velkou výzvou – dramaturgickou, režijní i hereckou. Stejně jako vědomí i nevědomí může být zavádějící, v extrémní míře i škodlivé, ale pokud je tam přítomná opravdovost, upřímnost a radost z tvorby, nevidím v tom problém. Uvidíme, kam až dospěje naše zkoumání.
O čem je inscenace Krajina Zaječí?
VB: Je o konzumu, o smrti a o jejích rituálech. Zároveň je to o cestě hlavního hrdiny od zoufalství ke štěstí.
LCH: Myslím, že je to o konzumu versus realitě. O pomíjivosti konzumu a věčnosti života skrze smrt. Stejně tak je to i o tom, na co si v životě hrajeme, jaké masky máme, jaké nosíme, jaké odhazujeme, co od druhých očekáváme a co pod maskou ve skutečnosti je a co není. Celé je to o kontrastech - o smrti/ pozlátku/ opravdovosti/ věčnosti/ pomíjivosti. A zároveň, jak se jedno od druhého odvozuje a jak podmiňuje. Ne náhodou je tam paní Smrt, která tomu všemu vládne a zároveň tomu všemu dává smysl.
ZB: Podle mě je to o vyrovnání se se smrtí blízkého člověka. Tím, že je ale struktura různorodá a je to opravdu spíše taková divadelně-hudební koláž, a tudíž není kladen důraz jen a pouze na vyznění hlavního příběhu, mají všichni herci možnost prozkoumat si svá osobní zákoutí a pokusit se třeba i nějak zužitkovat to, co zkoumali během arteterapie. Pokud tedy chtějí. Pokud nechtějí, drží se struktury, zkoumají vztahy, rytmus, diváky. Mě osobně na tématu smrti např. zajímá, jaký rozdíl je v mé subjektivní reakci na smrt, jaké emoce to ve mně doopravdy spouští versus jaké emoce dokáže spouštět/ přivodit okolí? Třeba se mi zrovna nechce truchlit, ale vnější okolnosti mě k tomu nějak donutí – přehnané pohřby, vynucování si emocí smutku a beznaděje. Pro mě osobně je smrt tématem, které je do nějaké míry smutné, ale pokud se to přežene (platí na jakoukoli emoci), je to pro mě spíš zoufale trapné a řekla bych až špatné zacházení s něčím vlastně tak normálním a přirozeným. Smrt blízkého člověka má obsahovat vše – bolest, radost, trapnost, smutek, ironii, úctu, a x dalších věcí. I o tom je Krajina Zaječí.
Co symbolizuje zajíc s ušima a ocáskem?
VB: Zajíc se objevil jako společná postava v našich osobních nevědomí, tudíž je symbolem kolektivního nevědomí. Je to vrstevnatý symbol. Je v něm plachost a drzost, slovo „zaječí“ má dvě možné a dost protichůdné interpretace, je v něm plodnost i zaslepenost zvířete běžícího si pro svou smrt přes dálnici. V inscenaci zůstává zajíc jako takový spíše v rovině symbolu, nemá svou roli. Je to tajemný a nevysvětlený symbol, dostatečně obecný, aby do sebe mohl pojmout každou osobnost a stát se symbolem všech lidí. Všech zajíců.
LCH: Ti zajíčci a vůbec celé „postavení žen“ (ale v podstatě i mužů) v Krajině je podle mě jedno velké genderové klišé. Ženy zaječice nosí uši, ocásky a zástěrky, což je jasný symbol. Symbol dvou rolí, které společnost přisuzuje ŽENĚ, a vlastně jí nedává na výběr – erotický objekt nebo služtička. A ideálně obojí zároveň. Jenomže z té snahy ženu ukočírovat pak může vzniknout opak – semetrika – v našem případě pak zobrazovaná jako paní Smrt. Po zajíčcích = ženách se vyžaduje maximální zralost a dospělá výkonnost, mnohdy i zastoupení role mužské. Podle mě nesou zajíčci na svých uších všechnu tíhu světa. A nejtragičtější na tom je, že to skrývají pod ten dokonalý zevnějšek.
Existuje vztah mezi smrtí a konzumem?
LCH: Určitě. Například v Krajině podle mě smrt ztělesňuje kvalitu, hodnotu života, možná proto je vyjádřená mimo jiné modelkou s luxusními hodinkami. Luxus a konzum nejsou synonyma, naopak se vylučují. Kde vládne konzum, tam zaniká luxus, kvalita, tudíž hodnota. Tam zaniká i kvalita a hodnota života a tehdy přichází Smrt. Konzum je pro smrt jen levnou potravou. Dalo by se říci, že „čím více konzumu, tím více smrti.“
S čím má divák na inscenaci přicházet a s čím odcházet?
VB: Divák přichází vždy jako osobní nevědomí. Naše poslání je v tom, aby odcházel jako součást kolektivního nevědomí všech přítomných.
ZB: Byla bych ráda, kdyby prostě v klidu a s radostí přišel a pak zase v klidu a s radostí odešel. A přitom věděl, že nic neztratil (čas), ničím neplýtval (emocemi), ale něco si třeba uvědomil a prožil. A to něco, aby nebylo ani dobře, ani špatně, ale aby to bylo NĚCO. Ať už něco z osobního nebo kolektivního nevědomí.
LCH: Ať přijde sám za sebe a odnese si to, co si odnese. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby byl nějak ovlivněn a posunut, ale jakým směrem, to nechám na něm. Někdo si vyzobe environmentalismus, někdo erotické symboly, jiný bude třeba zdeptán smrtí, která je tam, dalo by se říci, celkem explicitní, někoho bude bavit hudba. Ideální by bylo, kdyby si odnesl tohle všechno, viděl to komplexně. Možná by se mohl zamyslet nad tím, jak žijeme. Ale nechtěla bych být nějaký ekoterorista, jakože aby si někdo odnesl, že by bylo od teď lepší pít méně z plastu nebo si méně topit. Spíš aby se zamyslel nad souvislostmi a co se od čeho odvíjí. Nejen v Krajině, ale i v životě.
