Rozhovor Lucie Váchové s Klaudií Hlavatou k výstavě v Divadle Kámen od podzimu 2019
(něco o autorce najdete zde)
Tématem tělesnosti se zabýváš minimálně od dob studií na AVU. Bylo hlavním impulsem pro tvé směřování setkání s Vladimírem Skreplem, jehož práce je spojována s neoexpresionismem a svérázným pojetím figury, nebo existoval ještě nějaký další a zásadnější podnět, který tě ovlivnil?
Myslím, že mi Vladimír Skrepl v hodně věcech pomohl a poradil. Na AVU jsem poměrně dost hledala a neměla jsem moc jasno, jak se bude moje tvorba dál vyvíjet. Nejvíc mi ale pomohl poslední ročník, kdy jsem musela mnohem víc konzultovat a vlastní práci řešit s dalšími umělci. Zásadním impulzem pro změnu a pro mojí současnou tvorbu byly právě konzultace s Josefem Bolfem, kterého jsem si nakonec zvolila za oponenta, a s Vladimírem Skreplem právě v posledním ročníku na AVU.
Pokud jsem zmínila neoexpresionismus, je citelné, že ráda pracuješ s výraznou barevností. Barva je ale na tvých plátnech velmi cíleně využívaná jako součást předem promyšlené kompozice a struktury obrazu…
To ano. V diplomové práci jsem barvu hodně spojovala spíše s předměty souvisejícími se vzpomínkou na konkrétní událost, ke které obraz odkazoval. V současné době se spíš zaměřuji na barevnou kombinaci a kladení barev bez konkrétního odkazu. Každá technika nabízí jinou škálu, a právě to je moment, kdy mě baví různé techniky a barvy spolu kombinovat.
Mimo jiné techniky používáš také koláž, a to i v trochu neobvyklých kombinacích například s akvarelem, pastely, olejovými a akrylovými barvami na menších, ale i poměrně velkých formátech. Jaká je výhoda koláže a co ti umožňuje?
Koláž je pro mě důležitá právě kvůli tématu, kterým se zabývám – bez ní by pro mě samotná malba nedávala smysl. Koláž je možnost, jak spojit představu a realitu dohromady. Je pro mě významná právě tím, že používá fotografii, na níž se moje práce zakládá – například využívám fotografie z dětství nebo cizí fotky ze sociálních sítí.
Pracuješ s manipulovaným obrazem lidského těla, do velké míry používáš jako primární zdroj nejen osobní fotografie, ale i snímky nalézané na internetu či v tištěných médiích. Důležitá je pro tebe, obdobně jako pro média, upravená podoba naší fyzické schránky. Co stojí za potřebou tělo si symbolicky přivlastňovat, deformovat je a do určité míry je také zraňovat?
Nejvíce to podle mě vystihuje kniha Světlá komora Rolanda Barthese, který se zabývá fotografií jako takovou. V podstatě popisuje proces vzniku fotky, jakým způsobem vzniká – kdy se světlo odráží od těla a zpětně se vrací na vyfocený snímek. Když bychom to vzali metaforicky, fotografie si tělo „vezme“. A právě tohle přivlastňování si vizuální podoby těla mi určitým způsobem vadí. Děje se to jak ve společnosti, kdy je soukromí těla závislé na hodnoceních a ideálních představách, takže se jeho intimita a jedinečnost ztrácí a stejně tak je to i v našich představách, když například vzpomínáme – představujeme si – a vizualitu těl také deformujeme.
Sleduješ práce svých vrstevníků? Zaujalo tě v poslední době dílo někoho, kdo by se podobně jako ty zaměřil na zachycení lidské postavy?
Určitě, snažím se sledovat současnou uměleckou scénu. V poslední době mě hodně zaujala práce Radky Bodzevič Doubravové a její zpracování lidských postav, které ztvárňuje ve velmi intimním měřítku. Líbí se mi, jakým způsobem pracuje s formátem a barevností. Také mám hodně ráda sochy Miriam Kaminské, které jak sama říká, představují zvláštní amorfní postavy.
