Divadlo Kámen

inspirace současnou literaturou

Klaudie Hlavatá – Příliš blízko mě / Too Close to Me


(rozhovor s autorkou najdete zde)

Výběr z cyklu Příliš blízko mě / Too Close to Me malířky Klaudie Hlavaté (1992) ukazuje charakteristickou polohu práce, v níž se autorka dlouhodobě vrací k tématu tělesnosti a experimentuje s manipulovaným záznamem těla. Hlavatá – absolventka ateliéru Malby II. / školy Vladimíra Skrepla na AVU nahlíží lidskou, zejména ženskou, fyzickou schránku do určité míry jako hmotu formovanou mimo jiné nesouladem mezi tím, jak na ní působí osobní zkušenosti nebo prožitky, a tím, jak ji tvarují skutečnosti vnějšího světa. Dílo Hlavaté sekundárně odráží také frustraci z uvěznění ve vlastním těle, které navíc často podléhá diktátu společenských a estetických stereotypů, vyvolávajících strach nebo pocity méněcennosti či dokonce selhání. Úzkost živená představami o tom, co si o nás ostatní pomyslí, když se odkloníme od společensky akceptovaných zvyků, potlačování bezprostředního projevu a tlak na tělo, které by se mělo podřídit normám systému, ho totiž ve výsledku drží podle malířky ve vyčerpávající křeči. Sama Hlavatá si ale cizí těla s oblibou „přivlastňuje“, aby je také s využitím výrazných barev deformovala a zraňovala, přičemž torza trupu znovu s dalšími tělesnými fragmenty skládá do podoby osamělých přízraků. Anonymní výstřižky z novin, snímky z internetu i osobní fotografický materiál jí slouží jako základ koláží a kombinovaných technik, které nezapřou vliv Skreplových „všedních“, ale výrazně karikovaných postav, nové figurace a české grotesky, ale nepochybně i latentní fascinaci surrealismem. I když autorka na rozdíl od autorů zaznamenávajících intuitivně své snové surreálné vize, usiluje o zachycení reálných situací, ve výsledku působí tyto scény jako roztříštěné fragmenty neodbytné noční můry. Zlověstná atmosféra velkoplošných i drobnějších formátů poukazuje paralelně na okouzlení filmovou tvorbou Michaela Hanekeho, přičemž jako další inspirační zdroje zmiňuje malířka zejména práce německé fotografky Annegret Soultau nebo slavné La Poupée (Panenky) Hanse Bellmera. Zmnožený motiv dlaní, nepřirozeně dlouhé paže těsně objímající tělo, rány nebo bezhlavý trup jsou zástupné symboly evokující nepříjemné situace, rozpaky z tělesné blízkosti, cizího doteku i pohledů. Hlavním tématem ale nepochybně zůstává otázka svébytnosti a vnitřní integrity jedince úzce propojených s osobní svobodou mnohdy vymezovanou nejen limity fyzické schránky, ale zejména pravidly sociálních skupin, v nichž žijeme.
Obrázek z galerie
počkejte prosím...