Divadlo Kámen

umělecký salón

Rozhovor Lucie Váchové s Jaroslavem Chramostou k výstavě v Divadle Kámen 2017-18


(recenzi k této výstavě najdete zde)
(ilustrace dalších děl J. Chramosty najdete zde)

Cyklus Urban Lines, jehož část vystavuješ v Galerii DK, představuje sérii betonových reliéfů, které jsi vytvořil v podstatě jako druhotný produkt. Jak vznikly?

Reliéfy jsou otisky z průmyslového odpadu podkladových desek určených na řezání nejrůznějších modelů a dalších projektů. Fascinuje mě určitá nahodilost a posloupnost vrstvení rytin na původně čisté „deskovině“, kde se jako v naší paměti postupně překrývají jednotlivá schémata, která finálně vytvoří nový obraz. Rozryté a často rozpadající se desky jsem očistil, zpevnil a některé z nich jsem řekněme esteticky formátoval do nové kompozice, zaformoval a následně opracoval. Původně jsem to dělal spíš pro radost a ze zvědavosti, co se vynoří z chaotického procesu v konkrétním a konečném otisku a jestli bude možné to považovat za obraz nebo výtvarný objekt.

S betonem pracuješ často, i když jsi dřív používal i jiné, pravděpodobně víc pomíjivé materiály. Jaké jsou jeho přednosti?

Je to pravda, během studií jsem snad nikdy neopakoval žádnou techniku znovu, neustále jsem hledal jiné přístupy a hlavně materiály, které by mě víc smyslově oslovily. Běhal jsem po lesích a sbíral smůlu z borovic, kterou jsem přetavil a vracel do trouchnivých kmenů nebo formoval na hlínu s cílem dostat otisk modelovaného prostoru a světla. Jindy jsem zase ve velkém použil včelí vosk na ženskou figuru, jejíž vůně v letním období až smyslně prosytila dvě patra budovy. Jindy jsem vytvořil modelovaný figurální portrét ženy z listí jejího oblíbeného stromu. Poetika a experiment s přírodními materiály asi zapříčinily to, že všechno z této doby zaniklo a zůstala mi paradoxně jen jedna socha – „Pomíjivost“. Všechno si vzala příroda většinou velmi dramaticky zpět. Po této zkušenosti jsem měl v hledáčku jiné spektrum materiálů a zvítězil beton i můj záměr ho odhmotnit. Především mě fascinovala i těsná provázanost betonu s architekturou, která trvá už víc než 4000 let. Pracovat s ním je pro mě výzvou a navíc v sochařství zažívá beton poslední desetiletí určité obrození, a to hlavně díky vývoji technologií. Jeho přednosti vidím především v jeho různorodosti a estetických podobách. Nabízí mi tedy neustále možnost objevovat nové techniky nebo aplikovat jiné postupy během zacházení s tradičními hmotami. Mimoto je to pevný a trvanlivý materiál, jenž dokáže uchovat právě to, co je pomíjivé. Baví mě paralelně jeho metafyzická povaha, hlavně fakt, že nová směs v podstatě nemá „paměť “. Ta je v momentě jejího vzniku téměř nulová a beton je tedy pro mě ideálním médiem nesoucím ve své formě ideu. Možná proto i často hledám právě nezvyklou polohu tohoto materiálu, která je zatím méně známá. Tím se snažím odpovědět vlastně sám sobě na otázku, jak to ve skutečnosti s metafyzickým vnímáním materiálu je. Často, když pracuji, jsem plný bláznivého vědomí, že sebemenší koncentrovaná myšlenka či emoce, ba i slovo, prostupují formovanou hmotu a vzniká tak nový obsah. To je pro mě velmi magické a oproti kouzlu objevování tvaru ve vzrostlém dřevě a vytěženém kameni je to úplně jiná úroveň duševní zkušenosti. Tradiční vnímání betonu je spojené se stavebnictvím a rovněž s jeho brutalistní podobou, kterou mám velmi rád, ale často je až příliš navázaná na minulost a deformuje tak význam toho, proč byl materiál použit. S touto úrovní pracuji a reflektuji ji, ale z hlediska času je to pro mě víc formální a racionální přístup. Otázka betonů je poměrně složitá, sám neustále bojuji s názvem tohoto materiálu – s pojmem. Co všechno vlastně beton je? Poslední dobou jsou řazeny pod toto označení mnohé minerální kompozity, které by možná v jiné době a společnosti získaly zcela odlišný název. To je ale úplně jiné téma.

V nejnovějším cyklu Screens využíváš pro změnu jinou surovinu – sádru a jednou si zmínil, že ji hodně lidí považuje za podřadnou. Baví tě očividně pracovat se zdánlivě všedními, nenápadnými, ale pro řadu lidí i monotónními materiály, které ale dokážeš, často i díky světelným fragmentům, změnit ve zvláštní objekty žijící svým vlastním životem. Paralelně je pro tebe ale důležitá i estetická povaha věcí. Proč jsou pro tebe tyhle „fádní“ hmoty tak zajímavé?

Snad je to velmi jednoduché v tom, že jsou dostupné a relativně trvanlivé. Práce s nimi se začne komplikovat až po nějaké době, když mě už neuspokojuje pracovat s opakovanými postupy. Vývoj naopak často vzniká hledáním možností, jak vyjádřit to, co vnímám. Tekutost a potenciál formovat během procesu tvar, který má abstraktní či konkrétní tvarosloví, je dobrodružství s často nejasným koncem. Umožňuje mi těšit se na to, jak odformovaný objekt vznikající díky novému postupu dopadne.

Do velké míry tě fascinuje i světlo. Objekt rozměrné světelné žraločí ploutve Sharkfin byl donedávna umístěn v exteriéru budovy Futuramy na Invalidovně. Patří mezi práce, v nichž je naopak citelné zaujetí archetypálními a organickými tvary. Sharkfin musel být ale přemístěn. Jaký je jeho další osud?

Další osud „ploutve“ je prozatím otevřený, čekají ji ještě nějaké výstavy a možná do budoucna i trvalé osazení. Projekce archetypálního tvaru do veřejného prostoru přináší zajímavé zkušenosti především v sociální oblasti, konkrétně v setkávání se s nejrůznějšími interpretacemi a vnímáním ze strany lidí, které se pohybují od jeho prostého ztotožňování se symbolem dravosti, síly, přes dobrodružnou a hravou povahu lidí, kteří v něm vnímají nebezpečí a tudíž vzrušení, až po ty, co cítí duchovní podstatu a provázanost se Zemí nebo nahlížejí objekt jako jinou entitu vysílající signály ve vesmírném spojení. Je překvapivé, jak jednoduchý tvar může přinést tolik možných úrovní čtení. Může to být ale i tím, že se nesnažím příliš sochu dopředu v jejím významu, i když je prvoplánově jednoznačný, determinovat a určit jí osobní význam, jelikož se stejně v konkrétní době a na jiném místě její instalace mění. Na sochách ve veřejném prostoru je nejzajímavější právě zrcadlení soudobé reality a hozená rukavice pro nejčastější interpretace. Taková socha je pak tím, čím lidé chtějí, aby byla. Věřím ale také tomu, že vtisknutý význam, ať vědomý či hledaný, se dál projektuje do prostoru a neustále pošťuchuje k novému čtení „tajemství pratvarosloví“.

Urban Lines zachycují určité struktury, které jakoby odrážely ruch a trochu nervní energii velkoměsta, jejich hustě se prolínající rastry pomyslně evokují pravidelné a trochu deprimujícími uspořádání městských sídlišť. Řád a struktura jsou pro tebe očividně důležité a hodně tvých věcí je jim alespoň na povrchu podřizováno. Co pro tebe řád znamená?

Přirozenost. Hledáme a nacházíme ho téměř ve všem, prakticky ani nevěřím v chaos, je to pro mě jen vícerozměrný řád, který lidská mysl ve svém současném vývoji není schopná zpracovat. To, co bylo nahlíženo před sto lety jako chaos, může být nyní vnímáno jako fraktál. Lineární vnímání času a prostoru nás omezuje a ve skrytu duše věřím, že „vědomí“ jako projev života tyto limity nemá a je možné být součástí všeho bez rozdělování na řád a chaos či jiné dualistické systémy, které podmiňují naše vnímání reality a námi interpretované přírodní zákony.

Beton – oblíbená a masově užívaná surovina pro výstavbu někdejších typizovaných sídlišť, byl užíván i jako materiál pro plastiky určené do jejich veřejných prostranství. Většina těchto děl, které měly dekorativní funkci nebo sloužily jako herní prvky, podlehla zkáze nebo jsou v torzálním stavu. Má ještě beton budoucnost jako materiál pro plastiku určenou do městského urbanismu?

Jak už jsem zmínil, je to otázkou přístupu, tradiční betony měly často řídkou strukturu a tak působením především kyselého prostředí degradují a zvětrávají. Voda a mráz pak udělají své. Trvanlivost je otázkou zvolení směsi, postupu výroby a především povrchových úprav. Pokud se mohly dochovat antické aplikace, měly by existovat techniky, které udrží při životě sochy další tisíce let. Osobně sázím na polymerní směsi, které byly známé již v prehistorických kulturách po celé planetě a jsou tu doposud. Téměř každá trochu rozvinutá civilizace vyvinula svůj „tekutý kámen“ a je až neuvěřitelné, jak lidstvo v různých obdobích zapomíná, aby mohlo znovu objevovat.

Obrázek z galerie
počkejte prosím...