Inspirace Jáchymem Topolem

recenze - Jan Císař

Přesněji by mohl ten titulek znít: Inspirace, jak převést románové vyprávění Jáchyma Topola na jeviště. A nejpřesněji: Jak učinit z „fragmentární“ prózy sugestivní divadlo. Měl jsem štěstí, že jsem u takové inspirace byl, neboť jsem večer 6. března, před vypuknutím karantény kvůli koronaviru, v karlínském divadle Kámen zhlédl inscenaci tohoto souboru S citem. A poté ještě slyšel autorské čtení Jáchyma Topola z knihy Citlivý člověk, jež tuto inscenaci motivovalo. Můj dojem výjimečného projektu přetrval po celou dobu, kdy divadla nehrála. Nabídlo se mi totiž pozoruhodné srovnání a uchopení tvorby Petra Odo Macháčka, před nedávnem ještě amatérského divadelníka, který po několik let svým experimentováním s divadelním tvarem čeřil amatérské vody a dnes vstupem do řad profesionálů přináší českému a pražskému divadlu polohu, jež, jak to znovu potvrdila inscenace Ve stínu, až na „sonické divadlo“ Jiřího Adámka nemá svým přístupem k jazyku a řeči u nás obdoby.

Ve struktuře a scénáři S citem, za jejichž autora se Petr Odo Macháček prohlašuje, má své místo především vizuálně-výtvarné pojetí, od věcí až po pohyb herců, ale své klíčové postavení zaujímá „fragmentovaný“ jazyk, nikoliv jako nástroj vedoucí k porozumění mimojazykovému světu, ale jako činitel problematizující sám sebe a zároveň trvale dodávající impulzy k tvorbě samostatného suverénního divadelního světa. Ten pojem suverénní neakcentuji náhodou, z oné fragmentované – neucelené, rozložené, vytržené z kontextu a systému, diskontinuitní, útržkovité, mozaikovité – slovní struktury buduje inscenace svůj mimořádný specifický divadelní svět, jenž na konec celistvě – sice nekonvenčně, ale pochopitelně – vypráví „jiskřivě bahnivou posázavskou love story na půdorysu románu Jáchyma Topola Citlivý člověk...“

Tohle jsem pochopil, když onoho 6. března sám autor románu přečetl s dokonalým hereckým přednesem dvě části svého díla, jímž přesně a pozoruhodně stvořil to, co po staletí tvoří podstatu vztahu divadla k realitě: mimezi jako iluzi jisté skutečnosti. Nemohl jsem si nevzpomenout na inscenaci činohry Národního divadla, jež se na půdorysu Topolova románu Noční práce pod názvem Kouzelná země touto metodou pokusila převést do divadla poměrně neúspěšně Topolovu osobitou prózu. Literatura pro ni prostě nebyla jedinečnou – ale pouze a jenom – inspirací k svébytnému divadlu jako v inscenaci Kamene.

JAN CÍSAŘ
autor je teatrolog

(Lidové noviny 13.5.2020)