Rozhovor Lucie Váchové s Petrem Vápeníkem k výstavě v Divadle Kámen na jaře 2021
(anotaci k výstavě najdete zde)
Petře, kdy začala tvoje cesta vedoucí k aktivnímu fotografování?
Nejspíš to začalo, když jsem se jako malý kluk poprvé podíval shora do tatínkovy staré Flexarety a spatřil v ní tajemný nejasný obraz kousku světa před objektivem. Když jsem pak po létech dostal svůj první vlastní bakelitový foťáček na svitkový film a mohl jsem se začít učit nejen cvakat spouští, ale fotky si doma i sám vyvolávat a zvětšovat, bral jsem to vždycky jako úžasnou a dobrodružnou výpravu do světa magických obřadů, vonících po vývojce. I když se cesty i dopravní prostředky používané na takových výpravách od té doby přece jen dost proměnily a vůně vývojky se rozplynula v turbulencích moderního digitálního světa, ten pocit úžasného dobrodružství mi naštěstí zůstal dodneška.
Často se zaměřuješ na detaily, základní tvary a strukturu povrchu předmětů nebo architektury. Inspirovaly tě někdy práce nebo teoretické úvahy jiných fotografů, například Eugena Wiškovského, který také experimentoval s elementárními liniemi i s rytmickým opakováním prvků a estetika snímaných věcí pro něj byla zásadní? Nebo máš nějakého oblíbeného současníka, jehož přístup k focení je ti sympatický?
Teoretické úvahy o fotografii mě zajímají, tím spíš, když jsem zjistil, že se jimi v mládí vážně zabýval i můj oblíbený a v tomto oboru možná zatím ne úplně doceněný Jiří Voskovec. Fotím spíš intuitivně, „bergerovsky“ se snažím vybírat si to, co „stojí za zaznamenání“, protože to sám považuji za zajímavé a krásné. I když se nijak zvlášť nesnažím řídit se podle cizího příkladu, musím připustit, že na svých cestách třeba právě na stopy Eugena Wiškovského narážím docela často, až to vypadá, že všechna ta moje „tajná místečka“ on, zpropadeně, prochodil už dávno :-). Pochopitelně mám své oblíbence i mezi současnými fotografy, paradoxně spíš v oblastech, kterým se sám věnuji jen okrajově nebo vůbec ne. Martin Stranka mě třeba dokázal svými obrazovými fantaziemi do určité míry smířit s žánrem inscenované fotografie, se kterým jsme vždy byli „na kordy“, a pokorně tvořivý příklad Zdeňka Bíny mě zase vždy spolehlivě vytáhne do pražských ulic, i když předem vím, že takový „street“ jako on prostě vyfotit neumím.
Některé tvoje fotky jsou plné vizuálních metafor, zejména ty infračervené působí až snovým dojmem. Proč jsi začal využívat právě infračervený snímek, který je do určité míry zrakovým dobrodružstvím, ale někdy působí z pochopitelných důvodů až nepřirozeně.
Vždycky mě zajímalo to, co sice reálně existuje, ale skrývá se to před námi za zrcadlem běžně viditelné skutečnosti. Infračervená fotografie mě lákala už v analogové éře, ale tehdy se jednalo o poměrně složitý proces, navíc většinou s velmi nejistým výsledkem. Digitální doba sice přinesla v tomto směru zjednodušení, ale dodnes je obtížné z čerstvě pořízené fotky odhadnout, jaký bude výsledný obraz, dokud nedojde k „vyvolání“ v počítači. Možná i tím, že tajemství takového snímku se musí postupně odkrývat, což připomíná dávné doby práce s latentními obrazy ve fotokomoře, mě tahle technika láká i dnes.
Fotíš rád v urbánním prostoru i krajině. Co tě nejvíc baví na focení ve městě, a naopak venku?
Do města vyrážím za lidmi a výsledky jejich činnosti, do přírody si naopak většinou chodím od lidí a výsledků jejich činnosti odpočinout. Obě prostředí mají svou vlastní specifickou proměnlivost a dynamiku a mě těší je střídat, protože si myslím, že je to dobré pro oko i pro duševní hygienu. Ve městě i v krajině fotím moc rád, ale – jak si pro sebe kdysi trefně zkondenzoval Jan Werich poselství celé kvantové teorie – „vocaď pocaď!“
Poslední dobou participuješ také na mezinárodních výstavách, dokonce jsi nedávno získal i dvě ocenění. Má pro tebe mezinárodní „konfrontace“ nějaký význam, je výzvou k dalšímu posunu?
Vážně míněné poměřování a soutěžení v tvůrčích oborech jsem vždycky považoval za pošetilé. Zjistil jsem ale, že to může být i skvělá motivace, aby člověk připravil to nejlepší, co dokáže v dané situaci (místo, žánr, téma, čas, atd.) nabídnout, a veřejně se k tomu svým podpisem a vlastní tváří přihlásil jako k něčemu, za čím si stojí. „Úspěch“ v takové konfrontaci, často daný vlídnou a vzácnou souhrou mnoha okolností, je samozřejmě vždy příjemným polaskáním ega a dobrou položkou do životopisu, ale mnohem důležitější je podle mě proces přípravy fotokolekce, která má člověka v mezinárodní profesní komunitě a před přísnýma očima slovutných porotců a kurátorů reprezentovat, nejlépe samozřejmě tak, aby si tam neutrhl moc velkou ostudu. Díky takové mezinárodní konfrontaci jsem pro sebe navíc objevil spoustu nesmírně zajímavých fotografů z celého světa, které stojí za to dál sledovat, případně rovnou kontaktovat, protože jejich fantazie a um dokážou poodkrýt i dosud netušená zákoutí plná nové inspirace.
