Rozhovor Lucie Váchové s Pavlem Kytnerem k výstavě v Divadle Kámen v létě a na podzim 2024
(anotaci k výstavě najdete zde)
Na jedné straně tě zajímá město a interiér, na té druhé jsou pro tebe důležitým inspiračním zdrojem rostliny a krajina. Do jaké míry tě ovlivnil Dalibor Smutný – tvůj profesor na AVU, pro něhož byla příroda v kombinaci se světlem vždy poměrně zásadním zdrojem tvorby?
Pokud bychom se bavili o nějakém záměrném a přímém ovlivnění, řekl bych, že k tomu nedochází. Témata, kterými se zabývám, jsem rozpracovával už před vysokou školou a před seznámením s panem profesorem. Nicméně bylo by nevhodné říct, že k nějakému ovlivnění nedocházelo. Tvorba Dalibora Smutného je mi blízká, i proto jsem se rozhodl hlásit do jeho ateliéru, a jeho přístup k vedení ateliéru mi vyhovoval. To na mě mělo největší dopad spolu s upřímnou inspirací a obdivem jeho tvorby.
V divadle vystavuješ výběr z cyklu kreseb, které jsi zpracovával jako ročníkovou práci v roce 2022. Jeho hlavním námětem byl zdánlivě banální předmět – lustr. Stal se zástupným symbolem místa, které se stalo cílem pozorování. Důležitou roli tady sehrálo také právě světlo, které skvělým způsobem podtrhuje atmosféru místnosti, v níž se zdánlivě zastavil čas. Téma světla prostupujícího oknem, vrhaného na podlahu se v tvé práci opakuje, zabýval ses jím opakovaně v sérii Interiérů atd. Proč ses zaměřil právě na ně?
Světlo je pro mě už od počátku fascinující fenomén, který rád pozoruji. Jakým způsobem mění věci, nálady, pocity. Proto rád zkoumám jeho polohy. V sérii Lustru jde o jakési spojení s vnitřními pochody a vztahem ke skutečnému místu, v některých jiných kresbách z tohoto cyklu jde potom o čisté zkoumání světelných vlastností aplikovaných na perleťovém medailonu. Pokud proniká oknem, místnost získá vlastnost, barvu a charakter. Je vlastně živototvorné.
Pravidelně participuješ na soutěži Grafika roku, v rámci které jsi v roce 2022 dostal hlavní studentskou cenu za tisk z hloubky. Co bylo hlavním důvodem ocenění a má pro tebe osobně význam?
Tak důvod ocenění samozřejmě znát nemohu a mohu se jen domnívat. Z mého hlediska je tato grafika, která je aktuálně vystavena v Divadle Kámen, povedená díky propojení barev, kresebnosti a optimálního formátu. Vznikla jako úplně poslední grafika z cyklu a tento typ otisku vyšel až po mnoha nepovedených variantách. Tento proces pravděpodobně nelze na grafice vidět přímo, možná je však cítit podprahově. Ocenění si vážím o to více, že znám „příběh“ této grafiky.
V letech 2022-23 jsi absolvoval stáž v Benátkách na Accademia di Belle Arti. Jaké bylo studium ve městě, které bylo a je důležitým místem pro setkávání umělců z celého světa, ale zároveň ho začíná trápit overturismus? Jak se žije na takovém místě vysokoškolákům a v čem je jiné a obohacující studium v Benátkách oproti výuce na pražské AVU?
Určitě je vždy lepší setrvat na nějakém místě delší dobu, což se při dovolené nepovede. Za půl roku, co jsem byl v Benátkách, jsem prožil obě období, jak turistickou sezónu, tak období po ní. Mohu za sebe říct, že overturismus mi hodně vadil, téměř se nedalo procházet hlavními ulicemi. O to příjemnější byly doby klidnějších dnů, kdy pravá krása Benátek mohla být oceněna.
Co se týče studia, neřekl bych, že bylo nějak významně přínosné. Jel jsem do Benátek spíše za uměním, obrazy a atmosférou, a to se mi ve všech bodech splnilo. Viděl jsem spousty kostelů, galerií a velkých umělců jako jsou Tizian, Veronese, Tintoretto, či skvělý Tiepolo. V tomto ohledu byl můj pobyt tam nezapomenutelný.
Rozdíl bych viděl právě v oné atmosféře. Všechny památky jsou víceméně původní, město má starověkou historii, kam se podíváš, tam je řemeslná, mistrovská práce. Chtě-nechtě na tebe okolí působí. Za dob starých mistrů, bylo běžné, že umělci jezdili do Itálie za vzděláním. Nyní to má ještě větší význam, a to hlavně proto, že Benátky jako jedno z mála měst je téměř nezasažené současnou architekturou.
Nedávno se objevila kritická petice signovaná spíš osobnostmi starší generace poukazující mimo jiné na údajně klesající úroveň výuky na AVU. Jak vnímáš celou situaci ty jako čerstvý absolvent této školy?
Za sebe mohu jen vyjádřit vděčnost, že jsem mohl na Akademii studovat, a jsem i rád za dobu, ve které se tak stalo. Je otázkou, zda bych se nyní na školu dostal se svým kresebným realističtějším projevem, a pokud ano, u koho bych studoval. Mají tyto klasičtější projevy stejnou váhu jako jiné, a je ještě možnost je na Akademii tříbit? Na tyto otázky nám, zdá se, odpoví následující roky.
Kromě toho, že využíváš celou řadu technik, mají tvé práce poměrně odlišné polohy – grafiky a kresby často spojené s přírodními motivy jsou detailně propracované, přibližují se realistickému zachycení viděného. Když ale pracuješ s tématem interiéru nebo městského prostoru, přikláníš se mnohdy k velmi redukovaným a minimalistickým tvarům. Propisuje se charakter místa nebo konkrétní věci, stejně jako živých bytostí do formy a způsobu zachycení?
Téměř vždy podřizuji formální provedení obrazu myšlence. To pak vede třeba k redukci, nebo abstrahování nepodstatných částí. Podobným způsobem mohu i komponovat obraz a některé prvky si přidat. Tam kde má vyznít věc taková jaká je, většinou zobrazuji objekt realističtěji. Může se také jednat o studie, které teprve vyústí v propracovanější a volnější obraz.
V tvé absolventské práci se propojila dvě témata, která tě zaměstnávají dlouhodobě – zabýval jsi se vztahem rostlin/stromů a architektury. Na co ses v této sérii zaměřil?
Zaměřil jsem se na kontrastní vztah budov a vegetace kolem. Tento vztah jsem sledoval z různých rovin, ať té osobní, přes objektivnější, až po formální či tu orientovanou na světelné vztahy jednotlivých prvků na obraze. Mým cílem tedy bylo otevřít otázky týkající se našeho zacházení s rostlinami ve veřejném prostoru, které mohou vypovídat o obecnějších problémech jednání člověka.
