Divadlo není mesiáš. Ani Kámen ne
Petr Christov: reflexe: Můj bratr mesiáš
S Divadlem Kámen je to jako s jakoukoli jinou pochutinou. Někdy je třeba se k té správné chuti prokousat, takže přijít mu na chuť může nějakou dobu trvat. Nicméně ani poté není v žádném případě jisté, že vám každé sousto zachutná — a někdo zálibu v exotických chutích nenajde nikdy. Proč by ale vlastně měl?
Alternativa, na scénu! Nebo pryč z ní?
Kdysi jsem — konkrétně šlo o jakousi z reflexí inscenace Deus ex offo — napsal, že Petr Macháček „ve svých textech pro divadlo velmi systematicky a pečlivě ohledává možnosti slova a jeho formy (včetně důrazu na preciznost hudební kompozice)“. A domníval jsem se, že slovo v jeho inscenacích „získává nové a mnohdy netušené významy právě svou konkrétní realizací v prostoru a čase“ a že jsou ty jeho inscenace plné „slovních, rytmických i akčních refrénů, variací, repetic“. Dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem se odvážil tvrdit, že „od Macháčkova scénického hledání krystalicky čistého tvaru není daleko k divadlu takřka abstraktnímu, které nabízí dokonalou formu, vycizelovaný tvar a přitom neslevuje ze sdělování (jistého) významu“.
Mnohé z těchto charakteristik bych přitom bez uzardění mohl mutatis mutandis vytáhnout z kritického šuplíku i dnes a využít je pro recenzi či úvahu nad Macháčkovou — o dekádu mladší — divadelní tvorbou.
Petr Macháček se za nějaké ty dvě dekády svého působení na tuzemské divadelní scéně — kterou bude pro naše potřeby ideální nazývat třeba „alternativní“ či „nezávislou“ — stal příkladným reprezentantem moderního divadelníka, který hledá, provokuje a (hlavně) soustavně tvoří. Některé inspiruje, jiné štve. Upřít mu ovšem nelze jedno: je vytrvalý, soustředěný, do jisté míry snad i umanutý tím, co dělá. Přesto není inertní vůči ubíhajícímu času, vnějším podnětům, ani reakcím publika či palbě kritiky.
Macháčkovo Divadlo Kámen (toto přivlastnění je zcela na místě, neb toto divadlo je s osobou svého šéfa, režiséra i autora spjato více než pevně a úzce) si během své existence našlo v českém divadelním rybníčku své pevné místo. Najdeme ho přesně tam, kde má být. A kde bychom ho snad i čekali. Má svou stálou scénu, která je ovšem tak nějak (pěkně) skrytá stranou, na sídlišti mezi pražským Karlínem a Libní. Pravidelně přichází s novými inscenacemi, ty starší reprízuje a jeho publikum si cestu do jeho nevelkého hlediště ochotně nachází. Ačkoli naprostá většina těch, kdo do divadla chodí, o něm nemá ani potuchy.
Macháčkovo Divadlo Kámen je nezávislým (mnozí by před pár lety určitě řekli „experimentálně amatérským“) souborem, který se nicméně vyznačuje podivuhodnou „alternativní profesionalitou“. Však už od svých počátků soustavně pracovalo a pracuje na budování kompaktního tvůrčího týmu. Režisér-šéf Macháček si vychovává herce, kteří umějí reagovat na jeho tvůrčí podněty, které jsou mnohdy značně vzdáleny konvenčnímu hereckému projevu. Někteří jeho tým průběžně opustili, další jeho řady naopak rozšířili. Potřeba a vědomí kontinuity však nemizí — byť ne vždy musí každá nová součástka přesně a ideálně do kamenného soukolí zapadnout. Přesto — Macháček se nebojí sáhnout po hercích, kteří přicházejí ze zcela odlišných divadelních světů. A jeho herecký soubor tak čas od času ústrojně oživí a občerství třeba i „konvenční činoherci“.
Spása přichází z periferie
Již před lety jsem ostatně na konto tohoto souboru poznamenal, že jeho tvorba „zřejmě vždy zůstane vyhrazena užšímu okruhu diváctva“. A ani o dekádu později se nezdá, že by se to, co Macháčkovo režijní uvažování do tuzemského divadla přineslo, stalo tradičním a konvenčním divadelním přístupem hojně rozšířeným na českých scénách. To by snad ale ani nebylo žádoucí. Neboť navzdory tomu, že jistá (podobná) dílčí formální i inscenační odvaha bývá častěji k vidění i na zavedenějších a tzv. „kamenějších“ scénách, Macháčkovu Kameni je dobře tam, kde je — na okraji.
Přesto se poetika Macháčkových inscenací do jisté míry proměnila. Základní kompoziční principy vycházející z hudebních struktur, repetic a variací zůstaly, ale jako by se v mnoha ohledech staly divácky přístupnějšími. Jako by se do nich vetřela trocha toho mainstreamu. A důvod? Možná i to, že se Macháček jako režisér rozhodl opustit výhradně sféru autorské tvorby a opřít se (alespoň na počátku inscenačního procesu) o cizí texty. Například o lehce dystopický román Můj bratr mesiáš, jehož autorem je tuzemský nakladatel, spisovatel a cestovatel Martin Vopěnka.
Sourozenecké problémy s mesiášem
Ve skutečnosti nehraje nijak důležitou roli skutečnost, že z původního textu románu toho v inscenaci příliš nezůstalo. Stejně tak není podstatné, že zmizely celé příběhové linie. To se ostatně děje i při zcela konvenční dramaturgické práci. V inscenaci přesto stále najdeme mnoho prvků, které nenechají diváka na pochybách, že má před sebou inscenaci Petra Macháčka. Herci odříkávají své party, v nichž se slova opakují, až závratně ztrácejí původní významy a nabírají (rytmem, intonací, repeticemi) významy nové. Herci jako by se zas a znovu pohybovali na pomezí mezi postavami (které představují) a pouhými mluvčími (hlasateli replik). Po vizuální stránce je scénický prostor prostý, ba civilní, ale (jako tradičně) je ozvláštněn nepřehlédnutelnými barvenými detaily (zde v podobě barevných kabelek/tašek). A také třeba nějakou tou projekcí. Macháček (jako tradičně) pracuje se slovem tak plasticky, že se na jednu stranu zdá, jako by se divák mohl spokojit s tím, že zavře oči a bude scénické dění vnímat pouze akusticky, jako jakousi experimentální rozhlasovou hru. Tím by se ovšem připravil o něco, co režisér Macháček umí velmi dobře — prostorové zhmotnění a rozložení slov, zvuků a dialogů. A právě z napětí mezi zvukem a obrazem se rodí síla jeho inscenací.
Do inscenace Můj bratr mesiáš, která vypráví psychologicko-vztahově-ekologicko-politicko-detektivní příběh z budoucnosti vzdálené pouhých sto (a něco) let, se navíc — jak už to také v Macháčkových inscenacích bývá — na několika místech vkradou vetřelci. Tentokrát v podobě přerušení (intermezz), jež jsou při každém konkrétním představení vyplněna jiným, specifickým způsobem — například četbou básní, přednáškou či výtvarnými vstupy. Co představení, to jiný „vetřelec“. Co představení, to nový tvar. Nový, jiný a přesto stále totožný s originálem. Navzdory veškeré (zdánlivé) roztříštěnosti se ale před diváky odehrává a odvíjí srozumitelný příběh (ano, i inscenace Petra Macháčka mohou vyprávět prosté příběhy), který je plný barev i tvarů a nechybí mu ani aktuální téma, ani trocha té romantiky. O zločinu nemluvě!
A mě — jako diváka — doteď trápí jedna jediná otázka: co přesně se to, sakra, v tom Dubrovníku odehrálo…? Ale záleží na tom? Nestačí, že vím, co vím? Inu, co já vím!
Jedno ale vím jistě. Divadlo Kámen nenechá svého diváka nikdy úplně v klidu. I když už zdaleka není tak hermeticky nepřístupnou divadelní alternativou, jakou (pro mnohé diváky) bývalo kdysi. Ačkoli každému rozhodně šmakovat nemusí.
Petr Christov, prosinec 2023
