Rozhovor Lucie Váchové s Kristínou Honzírkovou k výstavě v Divadle Kámen na jaře 2020
(něco o výstavě a autorce najdete zde)
Co bylo hlavním důvodem tvého rozhodnutí studovat právě na Ostravské univerzitě a do jaké míry ovlivnila tvoje směřování výrazná osobnost Františka Kowolowského, který pracuje s poměrně širokým spektrem médií – vedle malby využívá také instalaci, fotografii nebo performanci, jejíž součástí jsou charakteristická sdělení užívaná jako součást sociálně kritických i sebeironických akcí?
Chcela som sa umeniu študijne venovať v intenzívnejšej forme, než mi bola schopná ponúknuť výtvarná výchova na pedagogickej fakulte. Ostravská fakulta umění mi bola tak nejak na diaľku sympatická, pôsobila familiárne, tak som si tam súbežne s ukončovaním bakalárskeho štúdia na bratislavskom pajďáku podala prihlášku na nadväzujúce magisterské štúdium. A vyšlo to.
František je veľmi rozhľadený človek a rád o umení diskutuje. Na začiatku sa ma zmocnili obavy, na pedagogickej boli zadania jednoduché a pevne dané, zrazu som bola nútená nad každým svojim výtvarným krokom premýšľať. Dnes to spätne beriem ako super skúsenosť. Ako si spomenula, František ide aj do rôznych iných médií a nabáda študentov do experimentovania, u mňa však plne rešpektoval že sa cítim fajnovo v maľbe a chcem sa posúvať výhradne v rámci nej. Začala som tvoriť väčšie formáty s uvoľneným rukopisom a zredukovala som bazírovanie na ilustratívnosti. Nad maľbou som premýšľala v nových kontextoch a odniesla som si poznatky, ktoré sú mi platné aj dnes.
Pro tvoji malbu je typické propojení expresivně barevného a abstrahovaného pozadí s motivem zvířete, s kterým pracuješ dlouhodobě a konstantně. Proč sis vybrala právě animální náměty?
To prišlo samo, už si ani nepamätám kedy, vždy som mala potrebu vytvárať väčšie či menšie príbehy a zvieratá sú na to priam skvelé! V dynamickej prvotnej fáze sa vybláznim, farbu lejem, škrabem, pustím si k tomu hudbu a je to divočina. Ale necítim, že je to kompletné do chvíle, než tam vstúpi sebavedomý alfa hlodavec, ktorý sa tohto prostredia zmocní.
Současně je z tvých často rozměrných maleb patrná také potřeba ironizovat, využíváš kýč, propojuješ svět dětské naivity s atributy konzumní společnosti nebo naopak buduješ rámec prostupování až dětinské hry s tou určenou výhradně pro dospělé. Příznačné jsou předměty z plastu nebo pryže – plavací kruh ve tvaru plameňáka, vibrační panna, gumová kachnička nebo želatinoví medvídci. Jaká je symbolika takových často absurdních spojení?
Sú to takí syntetickí hrdinovia. Niekedy milení, inokedy dráždiví, vždy však umelí a prázdni. Vlastne sú zbytoční, ale mojich plátien sa sebavedomo zmocňujú, podobne ako sa množstvo zbytočností vtiera do našej všednej každodennej existencie.
V tvé nejnovější práci ale zvířecí hrdinové ustupují do pozadí a zdá se, že se daleko víc soustředíš na formální řešení abstraktních kompozic…
Je to normálny vývoj, ďalšia etapa v tvorbe. Momentálne ma baví zisťovať možnosti obrazu po formálnej stránke a príbeh som zastrčila trochu do úzadia. Ale stále tam je.
V současnosti žiješ střídavě v Čechách i na Slovensku, a tudíž máš do určité míry možnost sledovat vývoj obou uměleckých scén. Je možné poukázat na něco, co tě v poslední době zaujalo, ať už v Čechách nebo doma?
Výstavy navštevujem aktívne v oboch krajinách, niekedy je toho toľko, že sa mi to už rôzne zlieva. Najsilnejšie na mňa zapôsobila za posledné mesiace výstava Daniela Pitína v pražskom Rudolfine, to bola špičková maľba.
