Rozhovor Lucie Váchové s Evou Pechovou k výstavě v Divadle Kámen na jaře 2022
(něco o výstavě a autorce najdete zde)
Po studiu na bilingvním česko-francouzském gymnázium ses rozhodla studovat na UMPRUM, kde jsi dva roky navštěvovala ateliér volného umění (sochařství) Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Dominik Lang se kromě vlastní sochařské práce, v jejímž rámci rozvíjí především konceptuální přístupy, zabývá i koncipováním a architektonickým pojetím výstav nebo galerijním provozem, který prozkoumává především z pohledu institucionální kritiky. Edith Jeřábková je uznávanou kritičkou a teoretičkou. Proč ses rozhodla právě pro ateliér, jenž je hodně orientovaný na teoretické nahlížení umělecké tvorby a mapování širšího kontextu její prezentace?
Po gymnáziu mi nebylo vůbec jasné, kam dál pokračovat. Na UMPRUM jsem se hlásila více méně naslepo. Šest let na gymnáziu mě přesvědčilo, že se chci dále věnovat oboru, který mě baví. Pro ateliér sochařství jsem se rozhodla, protože sochařský přístup byl nejblíž tomu, k čemu má tvorba v té době směřovala. Dominika Langa a Edith Jeřábkovou jsem předtím vlastně neznala, netušila jsem, čím se přesně zabývají. S jejich přístupem jsem se seznámila až při studiu. Zpětně i s porovnáním jiných přístupů, s kterými jsem se setkala později na francouzských školách, tento náhled na uměleckou tvorbu propojený s teorií vnímám více než v momentě studia, kdy pro mě bylo vše nové.
Kromě studia u Dominika Langa jsi krátce prošla i školením u francouzského umělce Patricka Condoureta. Oba se do určité míry zabývají vztahem prostoru a objektu. Posunul Condouret tvoje vnímání sochy (objektu) i prostoru někam dál?
Ano, v rámci jedné ze stáží na École des Beaux-arts de Nîmes, na jihu Francie, jsem se rozhodla pro ateliér Patricka Condoureta. Tento umělec a profesor na místní škole architektury mi byl doporučen jednou z profesorek ze školy v Nîmes. Viděla určité spojitosti v naší tvorbě, především v práci s přírodními materiály, zájem o menší měřítko objektů, přesah objektu do architektury. Nevím, jestli se dá říct, že se můj pohled na objekt posunul někam dál. Ale konfrontace s jeho tvorbou mě určitě ovlivnila v tom, že jsem si přesněji uvědomila, v čem mohou být naše přístupy podobné, a v čem se liší. Lépe jsem si dokázala sama pro sebe zformulovat cestu, kterou nechci jít.
V rámci své umělecké tvorby používáš poměrně širokou škálu vyjadřovacích prostředků, pracuješ s videem, zvukem-hlasem, instalací, manipulovanou fotografií nebo například s performance. Opakovaně a v různých podobách se vracíš k momentům prolínání, překrývání a vrstvení, které ti pomáhají konstruovat nové situace, příběhy i fiktivní místa. Co pro tebe znamená práce s časoprostorem, v němž hrají svou roli nepatrné pohyby, jemné tenze i křehké nálady zasazované do interiérů i krajiny? Jde často o velmi malé nuance, o „práci s prázdnotou“, detailem a minimalistickým pojetím viděného, které řada lidí možná ani není schopná zaznamenat. Jak na tvé práce reaguje okolí?
Práce s různými médii a jejich možné prolínání je pro mě zcela zásadní. Vlastně mě zajímá tento přesah, hranice, kterou je třeba překročit, aby se z fotografie stal objekt, z objektu například architektura, z architektury scénografie pro performance, pro hlasový záznam, video, scénář, atp. K vrstvení se vracím opakovaně v různých projektech a také různými způsoby. Je pro mě postupem k vytváření svébytného časoprostoru, který může existovat sám o sobě, ale také ve vztahu k jednotlivým vrstvám, které ho spoluutváří. Ve foto-kolážích představených v rámci výstavy (Z)mizení, mi jde právě o tyto jemné nuance, o konfrontaci interiéru a exteriéru, o vytvoření nového fiktivního časoprostoru, který se může zdát naprosto zastavený v čase, vyjmutý z reálné roviny, a přitom zůstává v neustálém pohybu, je jím utvářený. Zajímá mě tento paradox mezi pohybem a nehybností.
V současnosti studuješ na École des Beaux-Arts de Nantes Saint Nazaire. Co tě nakonec vedlo k opuštění české umělecké školy? Dá se říct, že je studium ve Francii srovnatelné s možnostmi a způsoby výuky v Praze nebo je v něčem zcela jiné? Splnilo tvoje očekávání nebo je dokonce překonalo?
Studium na umělecké škole bylo pro mě po gymnáziu do jisté míry šok. Nároky se změnily a francouzština se dostávala do pozadí. I když jsem dál četla a psala ve francouzštině, a zůstávala v kontaktu se známými z Francie, francouzština mi chyběla. Zároveň jsem si čím dál tím více uvědomovala, že mé myšlení bylo francouzskými zkušenostmi poznamenáno, a není cesty zpět. V Praze jsem si nepřipadala svobodně. Vlastně si úplně nevzpomínám, co přesně jsem od studia ve Francii očekávala, jsou to už přece jenom čtyři roky. Chtěla jsem, aby to bylo jiné než v Praze, a to taky už od začátku bylo. Ve francouzštině jsem našla snazší způsob, jak pojmenovat to, čemu se věnuji, a cítit se dnes v tvorbě svobodnější.
Vedle umění se zajímáš také o film a divadlo, mimo to tě ale baví práce s jazykem. Mluvíš několika jazyky, přičemž jedním z nich je i esperanto. Co tě přivedlo právě k němu a jak vnímáš možnost využití této řeči i její samotnou budoucnost?
K esperantu jsem se dostala přes známé ve Francii. Začala jsem se učit základy na několikadenní stáži v Château de Grésillon, na západě Francie. Brala jsem to jako hru. Později jsem se zájmem pokračovala v esperantu navštěvováním kurzu v Nîmes. Bylo neuvěřitelné vidět, že tento jazyk, který přebírá slova z různých řečí a je vlastně takovou kombinací světových jazyků, se může stát funkčním dorozumívacím prostředkem. S esperantem a jeho budoucím využitím to však vidím spíš skepticky. Vize, kterou měli a možná i dnes mají někteří esperantisté, že by esperanto mohlo konkurovat, nebo dokonce nahradit angličtinu jako světový jazyk, mi přijde utopická. Přestože se i dnes můžeme setkat s lidmi, kteří mluví esperantem a odmítají angličtinu, tento jazyk zůstává marginální záležitostí menších skupinek nadšenců. Osobně vidím možný potenciál esperanta jako nástroje k učení dalších cizích jazyků.
Skládáš poezii příznačnou melancholickou citlivostí a existenciálně laděnými komentáři okolního světa i prožívaných situací. Dokonce se ti povedlo ve Francii vydat už dvě básnické sbírky, což nepochybně lze považovat v tvém věku za úspěch. Je těžké se v této zemi jako mladá autorka poezie prosadit a jak ve Francii vůbec funguje síť vydavatelů podporujících nastupující generaci básníků?
Těžko říct. Myslím, že stejně jako u uměleckých příležitostí jde o náhody a setkání. Za sebe mohu říct, že jsem měla štěstí být ve správný čas na správném místě. To, že jsem v pařížském okruhu poezie znala pár lidí díky básnické soutěži Poésie en Liberté (které jsem se několikrát účastnila, byla později v její porotě, a v současnosti jsem členem asociace) rozhodně napomohlo tomu, abych potkala svého prvního nakladatele, a získala rozhled o nakladatelské činnosti ve Francii. Výhodou je, že ve Francii existuje celá řada menších nakladatelství vydávajících výhradně poezii.
Je jednodušší se prosadit jako autorka básní nebo jako umělkyně, odděluješ striktně svoji básnickou a výtvarnou tvorbu nebo se přirozeně prolínají?
Jsem teprve na začátku, takže nedokáži úplně odpovědět. Snažím se obě vrstvy čím dál tím víc propojovat a vnímat je jako neoddělitelný celek. Na začátku to pro mě nebylo jednoduché, měla jsem tendenci je od sebe oddělovat. Už dlouho ale vím, že je má literární tvorba, ne jenom básnická, určitým základem pro tu výtvarnou, a vzájemně se doplňují.
Když se rodí tvé básně, preferuješ při psaní některý z jazyků? A vnímají francouzští čtenáři nějaká specifika tvého přístupu k syntaxi básní a vlastnímu užití slov, do nichž se nepochybně může propisovat nejen zkušenost s odlišností tvého mateřského jazyka, ale i s životem v jiném kulturním prostředí?
Určitě francouzštinu. Mám pocit, že jsem našla vlastní způsob vyjadřování, který mi je mnohem bližší ve francouzštině než v češtině. V češtině už téměř nepíšu. Občas překládám své texty z francouzštiny. Poslední text napsaný jenom v češtině, byla divadelní hra napsaná před rokem. Myslím si, že mi chybí reálná motivace na to psát česky. Má první vydaná sbírka básní, Sensations dérivées (D'ici et D'Ailleurs, Paris, 2018) byla jedním z prvních pokusů mého psaní ve francouzštině, většina básní v ní je adaptovaným překladem některých původně českých textů. A tak někteří čtenáři vnímali vliv češtiny na francouzštinu, například některá slovní spojení, která mohou být pro francouzského čtenáře nevšední.
