Eva Pechová: (Z)mizení
Divadlo Kámen, listopad 2021 – červen 2022(rozhovor s autorkou najdete zde)
Mapování krajiny a nálady specifických míst, jejich prolínající se fotografické záznamy, které se paralelně mísí také se vzpomínkami ulpívajícími v paměti, tvoří základ cyklu fotomontáží Evy Pechové. Studentka École des Beaux-Arts de Nantes Saint-Nazaire, žijící v současnosti ve Francii, prošla v letech 2016–2018 také ateliérem sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové na pražské UMPRUM a v sérii nazvané (Z)mizení experimentuje se sekvencemi nasnímaných scén. Statické záběry pozvolna uvádí do pohybu variabilním překrýváním a zrcadlením, jež slouží k budování odlišné reality vycházející z původních záznamů, pomalu pozměňovaných, znovu se vynořujících nebo následně zcela zanikajících. Kromě „pokusů“ s manipulovanými snímky, se autorka přiklání také k performanci, pracuje s videem, instalací nebo objektem a s oblibou prozkoumává prostor skrze osobní rituály, jejichž součástí se stává gesto, jazyk, dech či paměť, aby je využila jako nástroje sloužící k zanechání otisků přítomnosti v prostoru. Někdy jde o instalace menších soch-objektů (projekt Rituel pour deux mains), které dostávají formu pomyslných haptických i vizuálních oltáříků, přístupných všem, jež je chtějí dotykem prozkoumávat a nepřímo se tak podílet na jejich podobě. Jindy Pechová provádí osobní obřady zamýšlené pro konkrétní krajinu (Jusqu’au bout du paysage), jejichž podstatou se stává fotografický záznam terénu a spontánní choreografie pohybů určených sice vybranému místu, ale provedených a zachycených mimo něj. Nasnímaná gesta i siluety pohybující se figury se do povahy krajiny integrují až po vzájemném vrstvení snímků, aby tak nabídly další narativní linku i rovinu čtení krajinného rámce. Slovy autorčina básnického spojení „autogramy gest“ se tak výrazně propisují do výsledné podoby teskně snivých výjevů. Záměrné překrývání fotografií slouží rovněž ke konstruování míst fiktivních (Horizons sédimentaires), v nichž se osobní a veřejné prostupuje a stává se svébytným časoprostorem křížící se reality a fantazie. Pechová nicméně nepracuje pouze s koláží strukturovanou vrstvením snímků, využívá rovněž koláž papírovou, kombinuje přírodniny s nalezenými materiály nebo textiliemi, aby skrze ně prozkoumávala napětí kumulované za vytvořených podmínek na daném místě. Subtilní instalace stavící na působení nepatrných činitelů (socha z nepromokavého hedvábí smáčená kapkami vody z automatického rozprašovače či barvené větve ovíjené obvazy) naznačují, že umělkyni fascinují jemné nuance probíhajících procesů, podobně jako tenze a křehká pomíjivost sledovaných momentů (projekty Soit en Soie nebo Plus léger que ton reflet). Prchavé odlesky nálad a esence vzpomínek ale necharakterizují pouze výtvarné dílo Evy Pechové, jsou vlastní i její poezii typické osobitým a existenciálně melancholickým viděním okolního světa, kde „atmosféra venku těžkne, město kmitá mnohobarevné, zmatené – nemocné“, a ve vzduchu je cítit pachuť „nezdařené svobody“.
Lucie Váchová
