Jindřich Lerch / Jaroslav Jerry Svoboda / Lenka Kozlíková / Veronika Gigalová / Blanka Křemenová
obrazy vzniklé během představení 2024: Julie a Winston od zimy 2023 do podzimu 2024
(pro zvětšení klepněte; zleva doprava: Jindřich Lerch, Jaroslav Jerry Svoboda, Lenka Kozlíková, Veronika Gigalová)
Vystavená plátna Jindřicha Lercha, Jaroslava Jerryho Svobody, Lenky Kozlíkové, Veroniky Gigalové a Blanky Křemenové vznikla přímo v průběhu představení Divadla Kámen 2024: Julie a Winston (rozpustilé orwelliánské lovestory). Malby jsou tak spontánní reakcí na neopakovatelnou atmosféru a děj konkrétní hry. Díky nedávno zavedené inovaci Petra Odo Macháčka totiž hosté z mimodivadelního prostředí a různých oborů formou krátkých intermezz původní koncepci hry často inovativně rozšiřují a rozvíjejí do předem netušené podoby.
Oba malíři i umělkyně tak měli možnost vstoupit do představení a nezávisle na sobě se přiklonili k formátu, jemuž dominují výrazně redukované nebo abstrahované figury a expresivní barevnost, charakteristické také pro jejich předchozí práce. Jejich malba citelně odkazuje na dynamiku a živelnost děje, do něhož byli nezávisle na sobě vtaženi. Lerch jako by znovu revidoval svůj dřívější zájem o lidskou figuru, sarkasticky deformovanou a nepochybně ovlivněnou studiem u Borise Jirků, kterou později nahradil intenzivní zájmem o možnosti abstraktní gestické velkoformátové malby. Rovněž Jaroslav Jerry Svoboda dlouhodobě experimentuje s výraznou barevností, tematizuje orwellovskou dystopii a prostřednictvím různých a proměnlivých přístupů se opakovaně vrací k záznamům lidské postavy. Poměrně výrazně potlačila lidskou figuru Lenka Kozlíková, aby ji nahradila řečí subtilních atributů odkazujících k ději i hlavním postavám. Její potřeba vnést do kompozice tvořené shluky jásavých barev určitou vnitřní harmonii je nicméně patrná. Veronika Gigalová se naopak od expresivního jazyka barev částečně odklonila, aby se soustředila na záznam emocí propisujících se do výrazu tváře vystupující z temně laděných abstraktních forem. Snad nejvíc se realistickému zachycení figur přiblížila Blanka Křemenová, která citelné tenze soustředila do hlavních postav stojících okolo příznačných atributů Julie a Winstona zasazených na dramaticky zářivé pozadí.
Jindřich Lerch, Jaroslav Jerry Svoboda i Lenka Kozlíková na svých plátnech v překvapivé shodě děj redukovali do jednoduchých znaků, zasazených do spletitých barevných kompozic, které lze interpretovat jako esenci prožité události. Veronika Gigalová neodbytné poselství hry koncentrovala do motivu tváře, odrážející pocity odkazující k vlastní podstatě frustrujícího příběhu. Jeho napětí a beznaděj pak skvěle zachytila strnulými gesty postav také Blanka Křemenová.
Kontext divadelní hry se díky doplnění o živou malbu posouvá směrem k mezioborovému propojování, které je na pozadí orwellovského příběhu současně pomyslným uměleckým dialogem nad podstatou a smyslem lidského bytí.
(napsala Lucie Váchová)
