Rozhovor Lucie Váchové s Táňou Svatošovou k výstavě v Divadle Kámen na podzim 2020
(něco o výstavě a autorce najdete zde)
Už na UMPRUM sis vybrala písmo jako hlavní předmět svého studia, zaujala tě typografie a později i kaligrafie, s nimiž stále pracuješ. Čím tě znak, potažmo psaný či malovaný symbol tak fascinuje?
Znak, symbol, ať už psaný anebo malovaný, je esencí záznamu individuálního gesta, emoce, ale zároveň nese v sobě myšlenku a sdělení, které může mít obecnou platnost a nadčasovost. Z historického pohledu vzniku a vývoje písma je piktogram, později ideogram – grafický znak předchůdcem písma, tedy základem psané komunikace, vzdělanosti a kultury. Fascinuje mě ve své zkratce a hloubce zároveň.
Podobně jako ty studoval typografii například Jan Kotík, který později inovativně experimentoval v rámci svých maleb s kaligrafickým znakem. Máš nějaké vzory, které tě ve volném propojení malby a psaného symbolu inspirovaly?
Pan Kotík je mi v tomto smyslu opravdu velmi blízký. Mnohé jeho obrazy si detailně pamatuji a vždy mě potěší a zaujmou. Nemohu ale opomenout ani další mistry v tomto oboru, jakými byli Vladimír Fuka, Zdeněk Seydl, či Sklenář, v neposlední řadě pak Eduard Ovčáček. Ze světových autorů bych ráda jako své miláčky jmenovala umělce Paula Klee, Kandinského, a pak španělské malíře Albera Casamada a Antonia Tapiese. S inspirací východní kaligrafií mistrovsky pracoval samozřejmě také Joan Miró.
Představuje pro tebe kaligrafie vetší možnost improvizace a spontánního vyjádření než abstrahovaná malba a kresba, kterými se stejně tak zabýváš?
Kaligrafii vnímám v oblasti výtvarného umění něco jako chirurgii v rámci medicíny. Mistrovský obor, který nesnese korekturu. Musí se povést na první dobrou při absolutní koncentraci, které předchází velmi poctivý dril technik a studium kánonu a pravidel. Pak teprve kaligrafie přináší možnost improvizace, stává se výsostně individuální a spontánní. To je to místo, kde začíná její přesah do malby, nastupuje barva, světlo, prostor. Pro mě osobně je fascinující zabývat se vzájemným ovlivňováním kaligrafie a malby. Jedna má výstava nesla název „Malované kaligrafie a kaligrafické malby“. To je moje tvůrčí teritorium, v němž se pohybuji.
Od kaligrafie jsi se později dostala i k arteterapii nebo k tai-chi, propojuješ pohyb s uměleckou tvorbou a pracuješ s tzv. metodou vědomé stopy pohybu. Co je její podstatou?
Podstatou Metody vědomé stopy pohybu je propojení pohybu a jeho stopy. Jde o propojení těla a mysli v jeho samotné podstatě. O kultivaci pohybu na základě prvků ze systému tai-chi a záznam pohybu výtvarnou – grafickou stopou. Jako médium se používá voda (archetypální prvek jako základ života) a jako pomůcky nejdříve jenom prsty, poté teprve nástroje, například malé houbičky, velké štětce ale i mopy… Metodu jsem vytvořila původně na rozvoj grafomotoriky předškolních dětí v roce 2005. Pořádám k ní akreditované semináře a jako taková se metoda úspěšně uplatňuje v mnoha školních i mimoškolních zařízeních po celé ČR. Postupem času se ale ukázalo, že má co nabídnout i dospělým uchazečům, pro které dělám zážitkové semináře. Semináře nabízejí nácvik koncentrace mysli a uvolnění těla, rozvoj kreativity, osobní rozvoj. Kultivovaný pohyb a jeho vyústění ve vědomou stopu.
Jsi autorkou monumentální malby na tzv. Hrabalově zdi v Libni, za niž jsi získala dokonce ocenění Grand Prix Obce architektů. Co tě v roce 1999 přivedlo k její realizaci?
V pražské Libni bydlíme od roku 1988 a genius loci, jak ho Hrabal ve svých dílech popisoval, zde zůstal navzdory všem zásahům zachován. V době, kdy jsme se sem nastěhovali, se stavělo metro B a také stanice Palmovka. Dominovala jí nevzhledná obrovská betonová opěrná zeď v ulici Na Hrázi, kde Hrabal žil a napsal svá stěžejní díla. Jeho domek padl za oběť výstavbě metra. Kolem zdi jsme často chodili a mě svědily ruce… Chtěla jsem sem vrátit Hrabala, jeho literaturu, a tak jsem postupně vytvořila výtvarný návrh, který vzdal hold velikánu české literatury a polidštil betonovou hrůzu. Ta měří 75 metrů a její výška se pohybuje od 2 do 6 metrů. V zalomení v terénu tak vznikl na zdi prostor pro více než 3000 ručně psaných znaků, do kterých je možné se začíst, protože se jedná o úryvky z Hrabalových textů vztahujících se k Libni. Čtyři velké plochy zdi pak představují Hrablovou knihovnu, jeho legendární psací stroj Perkeo, jeho postavu, portrét a atributy z jeho života a díla.
V současnosti se diskutuje kvůli plánovaným developerským záměrům v libeňské ulici Na Hrázi o podobě a vůbec o existenci zmíněného díla, jehož prostřednictvím jsi připomněla významnou postavu české literatury. Aktivně se zasazuješ o její zachování či případnou obnovu. Jak vypadá její budoucnost?
To je spíše otázka na kompetentní orgány a úřady, zejména na MČ Prahy 8. Ta se dlouhodobě ke zdi staví lhostejně, málokdy uvádí autorku projektu a realizace, nefunguje zde žádná údržba, není vůle pro obnovu zdi, natož snaha uvažovat o jejím pokračování, na které mám připravený výtvarný návrh počítající s aktivní účastí obyvatel a návštěvníků Libně. Někdy mám pocit, že MČ dělá, jako by zeď ani nebyla…
Developerské aktivity v této oblasti pozoruji celých 20 let od té doby, co jsem Hrabalovou zeď vytvořila. V poslední době aktivity zintenzivnily a vnímám, že je zeď v ohrožení. Dokonce se ke mně dostal termín, že se jedná o „malbu dočasnou“ což mě nejenom rozzlobilo, ale i pobavilo. Hrabal by tuto definici zajisté také ocenil…a následně použil ve svých textech.
Tato“malba dočasná“ si ale našla své místo v mnoha domácích i zahraničních publikacích.
Jak obecně vnímáš možnosti realizace uměleckých děl v urbánním prostoru? Proměnil se vztah veřejnosti, architektů nebo samotných developerů k dílům určeným do veřejných prostranství od doby, kdy se ti povedlo Hrabalovu zeď uskutečnit?
Realizace uměleckých děl v urbánním prostoru považuji za velmi důležité. Jsou to součásti parteru, tedy toho, co dělá z běžného prostoru prostor zajímavý, příjemný a inspirativní pro lidi, prostor doslova k žití.
Veřejnost je pochopitelně po takovém prostoru lačná, vítá ho a právem očekává. Architekti ho rádi ve svých projektech navrhují, ale slabší je to u developerů. Tam jde mnohdy více o metry čtvereční k prodeji a pronájmu než o úvahy o možných výtvarných realizacích, které by prostor pozvedly.
Kvalitních příkladů ve světě je nespočet a já doufám, že i u nás se po letech, která uplynula od realizace Hrabalovy zdi, začne blýskat na lepší časy.
Na lepší časy obecně, kdy kultura a umění budou mít opět své nezastupitelné místo a podporu. To přeji i Divadlu Kámen! Ať se tam brzy opět zaplní hlediště a všichni se tam potkáme.
