Takhle to vyšlo

RECENZE - Divadlo Kámen: Deus ex offo

Dramaturg a překladatel Karel Kraus v jednom z rozhovorů poznamenal, že současné divadlo je v nesnadnější pozici, protože oproti době represivních režimů (nacistického či komunistického) nelze dnes jednoznačně pojmenovat původce zla. Kořeny dnešní éry prázdnoty a lhostejnosti (k okolnímu světu a k sobě samotným) evidentně nevedou do jednoho místa, ale metastazicky se rozbíhají a ztrácejí v nedohlednu. A představiteli této éry duchovních nemocí jsme my samy.

Zákeřnost těchto nemocí tkví nejen v tom, že nejasnost příčin nás odrazuje od jejich léčení, ale především v tom, že vnější příznaky jsou podobně jako jejich kořeny nezřetelné a po většinu doby bezbolestné. Takže se zdá, že se nic neděje. V době vyspělých technologií se nerozumně a nedospěle sami devastujeme v zájmu krátkodobého hédonismu. Navíc vytlačování toho, co by nás mělo skutečně trápit, se stává, řečeno s inscenací Divadla Kámen Deus ex offo, „standardním postupem“.

K zahájení (sebe)léčby nemusí vždy dojít tak, že nám někdo jasně ukáže zdroj nemoci – to by ostatně bylo příliš jednoduché a možná i nevěrohodné. Potřebu léčby může ale vyvolat okamžik, kdy projevy nemoci citelněji zakusíme sami na sobě. Základem inscenace Deus ex offo je příběh obvinění Yvonny z trestného činu krádeže. Do vzetí do vazby zbývá jeden den, během kterého Yvonna navštíví obhájce, aby si jej najala. Ten je k ní otočen zády (čelem k publiku) a mechanicky opravuje majzlíkem a kladivem stůl. Paradoxně není Yvonně oporou, ale tím, kdo její naděje na zproštění viny dopředu ničí. Nezajímá ho, kdo si ho najímá a proč. Důležitý je pro něj fakt zatčení, se kterým se nedá nic dělat. (Ostatně s lhostejností se Yvona potkává už u detektiva, který provádí zatčení nezúčastněně, jako by ho nezajímalo, zda je zatčení opodstatněné či ne.) Vyprázdněnost povolání obhájce se propadá do duchovní sféry opravováním dřevěného stolu tlučením kladiva do majzlíku – lze tu cítit jakýsi odkaz na tesařské povolání Ježíše Krista. Ale toto spojení je podobně prázdné, obhájce vykonává mechanickou činnost (snad svěřenou ex offo), aniž by tušil její význam, a aniž by měl zájem dobrat se jejího významu.

Lhostejnost a prázdnotu odkryje Yvonna později i sama v sobě, kdy se odmítne do vazby vrátit poté, co její kamarádka Edita přechodně vzala vinu na sebe. Yvonna zkrátka nechce do nepohodlí vazby, zvláště když zjistí, jak moc je vazba Editě nepříjemná. Jednoduše využije možnosti, že za ni může odpykat trest někdo jiný. Souběžně s tímto vidíme stranou jeviště, jak detektiv, doktor a ombudsman (další postavy ex offo, ke kterým se Yvonna, respektive Edita obrací o pomoc) nepřetržitě pojídají nejrůznější potraviny, a to beze vztahu k tragickému dění na jevišti, ve vlastním rytmu přežvykování kuřete, housek, šunky, jablek... Téma lhostejnosti se tu nezjevuje klasickým rozehráním situace a prostřednictvím vztahu mezi postavami. Ale tak že tu vztah absolutně chybí.

O to víc však lhostejnost doráží k nám jako k divákům. Jsme vystaveni její esenci, odkrývá se nám její sžíravá samozřejmost. Zakoušíme ji a není potřeba, aby ji inscenátoři pranýřovali či moralizovali. Je na nás, jak s tímto pocitem naložíme. Replika z inscenace citovaná v názvu nemá být alibistickou výmluvou pro případ rozpačitého vyznění inscenace. Je to důkaz schopnosti inscenátorů niterně a divadelně naslouchat skutečnosti.

(převzato z ohlasů na Divadelní piknik ve Volyni z května 2012)