Divadlo Kámen

umělecký salón

Kámen není kamínek na cestě

REFLEXE - Jan Císař

obrazek Kámen, jenž učinil první kroky v roce 1998, byl od počátku přesvědčen o tom, že dosavadní principy a postupy divadla nemohou stvořit odpovídající obraz současnosti. Nebyl tehdy samozřejmě v tomto názoru osamocen, jenže zvolil ojedinělou cestu, jak a kde hledat možnosti, jež by mu to dovolily. Opřel se o slovo v divadelním prostoru a pracuje soustředěně s performativním rozměrem promluv. Nezajímá se prostě o to, co slova znamenají, ale o to, jak jimi jednáme, co skrze ně uskutečňujeme.

V případě divadla to znamená, jak mluvní akty postav v představení jsou schopné nejenom předvádět své vlastní bytí, svou existenci, ale zároveň i utvářet prostor tohoto bytí. Herecká tvorba vyžaduje proto zvláštní imaginaci, která svou vnitřní zaujatostí a sugestivností vezme diváka do právě se rodící sice divadelní, ale jinak skutečné krajiny.

Svatá kniha vlkodlaka na scéně

Kámen to nikdy neměl jednoduché s diváky – ani diváci s ním. Jeden ze dvou zakladatelů souboru, autor většiny jeho her, jež všechny režíroval, je dnes jeho vůdčím duchem: Petr Macháček se musel mnohému učit, třeba i tomu, že mluvní akty předváděné jako ritualizované opakování se nesnesou s chronologicky a kauzálně vybudovaným příběhem. A my diváci jsme se museli toto opakování naučit chápat jako osobitý scénický, divadelní způsob budování a předvádění celistvého fiktivního světa.

Poslední premiéra Přibližně dvaatřicet zubů potvrzuje, že Kámen nadále jde touto cestou. Přiznanou inspirací jsou dvě stránky z románu dnes nejvydávanějšího a nejpřekládanějšího ruského autora Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka. Možná by bylo lépe mluvit o inscenaci či o představení, protože u Macháčka opravdu slovo a jiné scénické, divadelní projevy jako rytmus či vztahy směřují ke vzniku zcela svébytného fiktivního divadelního prostoru.

V tomto případě je to jakási nepříliš přívětivá krajina, ještě méně lákavý kurník a dřevěná lavička. Leč: román není nutné znát, je jen jedním z odrazových můstků do fiktivního světa, v němž lidé sbírají odvahu a sílu předvést, jací vskutku jsou, odhalit, jak opravdu myslí a cítí, jak žijí.

Hledání skutečné pravosti

Nikoliv náhodou malý letáček s programem karlínského studia Divadla Kámen na říjen má titul „Autentický podzim v Divadle Kámen“ a obdobně po představení Dvaatřiceti zubů proběhla diskuse o nemožnosti autentičnosti. Neboť v tomto je smysl onoho scénického dění nahlížený z mnoha stran – včetně řečí, jež u sklenky vína vede na jevišti Miloš Horanský nezávisle na tom, o čem se hraje. Protože i on je součástí toho mnohostranného hledání ověřené pravosti subjektu – autenticity.

Nabízí se řada interpretací, které spočívají na schopnosti diváka vnímat takové divadlo. Kámen prostě není kamínek na cestě, jejž lze snadno zdolat.

(z Lidových novin 25.10.2017)

Obrázek z galerie
počkejte prosím...