Rozhovor Lucie Váchové s Petrem Kubáčem k výstavě v Divadle Kámen na podzim 2023
(anotaci k výstavě najdete zde)
Do Ateliéru fotografie na FUD UJEP jsi vstupoval ze zcela jiného oboru, naprosto nezatížený zkušenostmi a už daným přístupem k užívání fotografie. Jaké to mělo výhody a nevýhody?
Když jsem nastupoval na FUD UJEP, tak jsem neměl prakticky žádné zkušenosti s uměním, a hlavně se studiem umění. Měl jsem jen velké odhodlání, nadšení vytvářet věci a radost ze svobodné tvorby. Několik studentů, kteří měli už za sebou uměleckou střední školu, bylo o dost dál než já, ať už praktickými zkušenostmi, tak i teoretickými znalostmi. Já se vše musel za pochodu doučovat, celé dějiny umění i praktické znalosti – primárně samotnou tvorbu díla a práci s analogovým procesy. Avšak jako úplný nováček v této sféře jsem měl spoustu nápadů, energie a chuti tvořit, což spousta mých spolužáků někdy trochu postrádala, jelikož už byli poznamenáni předchozím vzděláním, ať už pozitivně nebo negativně.
Prošel jsi ateliéry dvou výrazných uměleckých dvojic, nejdřív jsi studoval u Lukáše Jasanského a Silvie Milkové a na magisterské studium jsi nastoupil do ateliéru Michaely Thelenové a Radka Jandery. Jak se jejich přístup k fotografii lišil, co pro ně bylo zásadní?
Když jsem byl na bakalářském studiu, tak mě víceméně Silvie Milková a pan Jasanský provedli vším možným a uvedli mě do věcí, o kterých jsem nevěděl, že bych je mohl někdy dělat. Ono to vlastně bylo na takové bázi, že mě Silvie pořád a pořád učila, a já jsem si přitom ten proces vůbec neuvědomoval. A pak, když jsem po stáži ve Finsku přecházel do ateliéru Digitální média k Michaele Thelenové a Radkovi Janderovi, tak jsem tam už šel jako student umění. Věděl jsem, jak o věcech uvažovat a jak je diskutovat. V rámci magisterského studia jsem tedy už měl představu, co chci dělat, jakými tématy se chci zabývat a vnímal jsem, že potřebuji znát názor ostatních a obecně jejich pohled a přístup. A v téhle fázi mi to vyhovovalo. V ateliéru Digitální média jsou otevřeni úplně všemu a jakékoli formě. Když tam přijdeš, tak přijmou tvé zvolené téma, a když dává smysl, tak ti do práce příliš nemluví, ale rozvíjí se společně celá tvá myšlenka. Na formě v první fázi ani tak nezáleží, to je spíš až následující věc. V ateliéru Digitálních médií berou fotografii jako jedno z mnoha médií k vyjádření tvé myšlenky a tento přístup jsem si osvojil i já. V ateliéru Fotografie naopak převládal předpoklad, že výstupem by měla být fotografie. I když ani já jsem vlastně fotografii celé bakalářské studium moc nedělal, takže zase tak radikální to samozřejmě nebylo.
Ve svých projektech často reflektuješ zájem o sociální otázky, mezilidskou interakci nebo vztah člověka ke krajině. Do jaké míry tě ovlivnila práce Michaely Thelenové, která se dlouhodobě zabývá mapováním zdánlivě banálních událostí a dějů, probíhajících často v prostředí rodiny nebo těch nejbližších a spojených s fenomény mateřství, partnerství nebo obecně osobní svobody?
V tématech, která zpracovávám, reflektuji své zkušenosti a svůj vlastní pohled na danou problematiku. K Michaele Thelenové do ateliéru jsem se hlásil právě proto, že její tvorba je mi velice blízká. Jejím přístupem jsem ovlivněn až nyní, ale nemyslím si, že mě ovlivnila tematicky. Spíše mě posunula dál v přístupu a tvorbě díla a v přemýšlení o něm.
Ovlivnil tvůj zájem o ekologická témata (např. projekt Zimní romance) tvůj pobyt v postindustriální krajině Ústeckého kraje?
Vždy jsem měl obecně velmi kladný vztah k přírodě, vyrůstal jsem na vesnici, ale ekologická témata se mě moc nedotýkala. Je ale pravda, že po nástupu na FUD UJEP, zabydlení se v Ústeckém kraji a nahlédnutí do problematiky postindustriální krajiny mě velmi zasáhlo. Začal jsem o ní přemýšlet zcela jinak. Jistým způsobem mě tato zničená krajina okouzlila. Zprvu svou vizualitou, ale po nějaké době jsem začal řešit právě lidský vliv na samotnou krajinu, jak je tomu právě v souboru Zimní romance. Následně jsem pak vytvořil audiovizuální instalaci inspirovanou jezerem Milada, která přímo odkazuje na změny vznikající v krajinném rámci lidským přičiněním. V současné době mám velmi silný vztah k přírodě a krajině obecně, ale nemám ambice tvořit ekologicky angažovaná díla, spíše bych se chtěl zaměřit na malé fragmenty, které tvoří samotná příroda.
Většinou nepoužíváš pouze klasické snímky, rád je kombinuješ i s dalšími postupy, často jsou součástí širších projektů či instalací. Jak se tvůj přístup k médiu fotografie postupně měnil?
Má umělecká tvorba obecně začala až na vysoké škole. Zprvu jsem propadl magii fotografie v její analogové podobě. Trávil jsem hodiny a hodiny v temné komoře a učil jsem se tomuto řemeslu od píky. Studoval jsem postupně staré fotografické postupy, které jsem po nějaké době začal využívat i ve své práci. Převážně jsem jen experimentoval s formální stránkou fotografie. Následně jsem však díky výuce začal více propadat spíš teoretické stránce fotografie a začal jsem ji vnímat jako jedno z mála médií, která ovlivňují celý svět na každodenní bázi. Fotografie se stala těžištěm mé tvorby, učarovala mi svou tvárností a dynamikou. Není pro mě pouze surovým záznamem, ale i materiálem, se kterým lze dále pracovat. Spatřuji v ní velký potenciál ve smyslu nosiče informací. Zkoumám její význam a hranice v současné době.
Pro Divadlo Kámen jsi připravil specifický projekt Ty blázínku, v němž jsi reagoval na autorské divadelní zpracování původní literární předlohy Můj bratr mesiáš Martina Vopěnky. Jaká to byla pro tebe zkušenost? Měl jsi už dříve možnost umělecké interakce v divadelním prostředí?
Zkušenost to pro mě byla velice dobrá, už na škole jsme měli různá zadání, takže nějakou praxi s tímto typem tvorby mám. Avšak tento projekt byl úplně jiný, protože jsem pro inspiraci měl celou knihu a scénář divadelní hry. A určit si, jakým způsobem na tyto dva literární zdroje budu reagovat, byl trochu oříšek. Nakonec jsem se inspiroval jen samotnou myšlenkou, že by mohl přijít nový mesiáš. A díky ní jsem si vyfantazíroval nového mesiáše, který se nebude snažit zachránit lidstvo, ale spíš faunu a flóru.
