rozhovor: Martin Vopěnka: Můj bratr mesiáš
Martin Vopěnka je autor románu Můj bratr mesiáš, ze kterého vychází naše stejnojmenná hra. V březnu 2024 mu Petr Odo M položil několik otázek.
Martine, které vaše texty se staly inspirací pro divadlo nebo film?
To bude dost krátký výčet: Podle románu pro mládež Spící město byl natočený film. Vznikla podle něj i rozhlasová adaptace a adaptace pro nevidomé děti. Pak následoval až nápad ztvárnit divadelně román Můj bratr mesiáš. V šuplíku mám také vlastní libreto k opeře pro děti. Snad se někdy dočká realizace - dalo by se pojmout i jako divadlo s hudbou. Divadelní hra je vlastně poslední žánr, který jsem ještě nenapsal. S tímto žánrem se mi nechce začít, dokud nebudu mít pocit, že mohu napsat něco tak krásného, hlubokého a pravdivého, jako Shakespeare. Z podobného důvodu jsem ve svých dvaceti letech přestal psát básně, a vrátil se k nim až o dvacet let později, kdy jsem už uměl dostát tomuto nejvyššímu slovesnému žánru.
Kdy vám přišlo na mysl, že napíšete román o mesiášovi, mesiášových následovnících, příbuzných, partnerce?
O budoucím mesiášovi - je třeba dodat. Ta myšlenka mi bloudila hlavou už v době, kdy jsem psal předchozí román Nová planeta. Jenom jsem pořád nevěděl, kudy do toho. Nechtěl jsem přece stvořit další evangelium. Klíčem k tématu byl až nápad napsat ten příběh z pohledu mesiášova bratra.
Jaký motiv románu pro vás teď, s odstupem několika let po napsání a vydání, nejsilněji rezonuje?
Nejcennější mi přijde právě ten úhel pohledu. To, jak ono možné, nikoliv jisté mesiášství dopadá na ty nejbližší. Jak obrovské nároky, kterým nemohou dostát, jsou na ně kladeny. Myslím, že v tomto ohledu je román promyšlený ještě mnohem hlouběji, než je na první pohled patrné. Když píšete z budoucnosti, nejde o to napsat nejpravděpodobnější verzi, důležité je, aby ta verze byla možná; aby v sobě neměla vnitřní rozpor. Jestliže tady máme celé kvantové pole budoucích vývojů, tak váš příběh má být jedním z možných stavů toho pole.
Divadlo vždy nezbytně přinese nějaký posun v povahách postav a jejich vztahů. Zaujal vás některý z těchto posunů, když jste hru viděl?
Byl jsem zvědavý, protože příběh se mi zdál pro divadlo dost složitý. A opravdu mne zaujalo, jak málo lze nakonec nechat, a přitom zachytit jedno ze základních sdělení románu - totiž právě ten průsečík mezi vyvoleností a tíhou, která dopadá na okolí.
