Průniky a souběžnosti
Vladimír Hulec: reflexe: Dešťová hůl
Divadlo Kámen se od svých počátků profiluje jako experimentální činohra. Po úvodním období textově absurdních, formálně minimalistických, ryze autorských inscenací vytvořených zakladatelem a uměleckým šéfem souboru Petrem Macháčkem se divadlo začalo rozhlížet po širším horizontu své práce, hledali, jak s textem, s režií, s hudbou a scénografií (včetně práce s prostorem), s tématy pracovat. Jak pronikat do dalších vrstev jevištního působení, jak činohru propojovat s dalšími druhy umění.
Soubor získal v roce 2007 základnu v pražském Karlíně, kde vedle divadelních představení pořádá koncerty, diskuse, výtvarné výstavy. A pokračuje ve své sisyfovské cestě důsledně zkoumající divadelní formu a divadelní jazyk, který ji naplňuje či je jí naplňován. Právě dualita či spíše vzájemná reciprocita – tedy vzájemné ovlivňování textu a divadelní formy, obsahu textu a jeho rozvolňování, hudby a slova, jejich propojování, oddělování a vrstvení – je totiž hlavní linií práce Petra Macháčka. To jej – myslím si – zajímá v umění nejvíc. Co v něm působí a jak. A jak sám toto působení ovlivňovat, otevírat, směřovat a současně nechat působit samo o sobě, bez jeho (přímého) vlivu. Tím se dostává k prapodstatě nejen umění, ale i lidské komunikace.
Jeho poslední práce – adaptace románu Jiřího Hájíčka Dešťová hůl (prem. 16. června 2021) – je dalším krokem v této cestě. Do víceméně jednoduchého, přímočarého dialogického převodu základního příběhu (všechny postavy hraje jeden herec a dvě herečky) románu nechává víceméně nahodile vstupovat hostující umělce, kteří jevištní dění v předem určených místech – tzv. intermezzech – narušují. Herci přestanou hrát, odejdou na okraj jeviště a na scénu vstoupí hostující umělci. Jednou tanečník či tanečnice, jindy hudebník, filosof, občas sám autor předloh či představitel nějakého společenského jevu. A sám – neovlivňován předchozí domluvou – se prezentuje. Vytváří tak souběžné obrazy, jež by sice mohly existovat samy o sobě, takto prezentovány však vstupují do umělecké akce, aniž by byly režisérem či kýmkoli jiným modelovány. A současně – samozřejmě – do jisté míry jím ovlivněny jsou. Výběrem hostů, určením času, kdy do představení vstoupí, počtem vstupů.
Výsledkem je v podstatě kolářovská koláž, souběžné „rozstříhané“ dění, ve kterém divák vnímá jako rovnocenné jak základní téma – dramatizaci předlohy v podání tří herců Divadla Kámen -, tak vstupy hostů.
Zažil jsem hostování sester Liv Hanne a Anne Katrine Haugenových, tanečnic, zpěvaček, performerek z norského Tromsø, které inspirovány tématem vyprávěly, zpívaly a tančily o sobě, o norské přírodě, o divoké přírodě v člověku. Tím integrálně doplnily jevištní dění, aniž by je jakkoli ilustrovaly. Jiní hosté mohou přijít (a jistě přicházejí) s jiným konceptem. Jiné bude jistě hostování autora předlohy, jiné hudebníka Martina a zcela odlišné vystoupení členů kmene paraplavců Kon-taktu, abych uvedl aspoň některé z hostů. Zkrátka divák vždy sleduje jedinečný tvar, je konfrontován nepředvídatelnými situacemi, různými průniky a souběžnostmi viděného a slyšeného. Je tedy pokaždé aktivován a musí hledat vlastní klíč, jak k celku přistoupit. Inscenace tak má silný, nevyčerpatelný náboj živého umění.
Intelektuální rozměr každého představení naplňují i diskuse s tvůrci a diváky, které se – moderovány Petrem Macháčkem - konají po představení a jež vesměs ústí v neformální setkání všech přítomných, čímž se naplňuje další rozměr divadla, jež prof. Ivan Vyskočil nazýval dialogickým jednáním či „nedivadlem“. Za analýzu jistě stojí herectví, jež navazuje na výchozí principy Divadla Kámen - statické hraní, v zásadě recitované – civilní, odosobněné - opakování slov či vět, vyprávěcí, situace komentující styl daný samotnou dramatizací, jež je formou velmi blízká raným hrám Petra Macháčka (Marmeláda, Žáby). Macháček vlastně předlohu - skrze herce – čte, jako bychom ji četli i sami doma, a sporými dramatickými situacemi kolážovitě zdůrazňuje pasáže, které považuje za podstatné (někdy jde o introspektivní úvahy, jindy popisy situací a jen výjimečně o skutečné „živé“ dialogy). Tím se opět dostáváme k principu této práce a směrování Divadla Kámen.
Další souběžnou průnikovou linkou této inscenace jsou projekce - obrazy promítané na zadní stěnu. Tím se – zatím pomalu a nenápadně – do tvorby Divadla Kámen dostává i výraznější výtvarná rovina (dosud zacílená především na práci se symbolikou jednoduchých objektů a barev, která je zachována i zde), která byla dosud spíše upozaděná a možná v budoucnu bude posilována.
Divadlo Kámen tak pokračuje ve své dobrodružné experimentální cestě, aniž by se opakovalo či vyčerpávalo. Navazuje na předchozí aktivity, hledá neozkoušené cesty a vyhlíží vzdálené obzory.
Vladimír Hulec, divadelní kritik a redaktor Divadelních novin
